Rockabilly tu je všude kolem

Loňské září bylo pro českou rockabilly scénu přelomovým měsícem. Hned tři významní tuzemští představitelé tohoto sympatického stylu vydali a společně pokřtili nová alba. Mordorům a jejich desce Dreamrider se Hudební knihovna věnovala jak rozhovorem, tak recenzí. Nyní se podíváme na zoubek novince pražského tria Slapdash Rockabilly s názvem Rockabilly - it's all'round.

Na rozdíl od Dreamridera se nejedná o autorskou desku, i když Slapdash vlastní skladby psát umí, což dokázali na debutu. Tentokrát však dali přednost známým hitům různého stáří i stylového zaměření, rock´n´rollem počínaje přes punk, country, blues až ke swingu.

Na pokoru a uctivost zapomeňte

Kdo by však čekal (v případě znalosti zásad rockabilly by ale muselo jít o blázna) pokorné, uctivé a co nejvěrnější interpretace Depeche Mode, Bruce Springsteena nebo Toma Waitse, ten musí o dům dál. Slapdash se s chutí, radostí a hravostí sobě vlastní na aranžích, melodiích, harmoniích či rytmech pěkně vyřádili.

Jednotlivé písně důkladně překopali a přizpůsobili svému energickému stylu. Nové verze tak mají rockovou energii, často punkové tempo nebo naopak swingovou lehkost, countryovou melancholii či silnou bluesovou náladu. Díky své převážně dvouminutové stopáži působí velice sevřeně (to platí i o celém albu), ani vteřinku neztrácejí na tempu a spádu a výborným nápadem bylo přizvání dechové sekce do zhruba poloviny skladeb. Výrazně je totiž osvěžují.

Slapdash to rozjedou hned na začátku. Náladu desky navodí již úvodní hitovka Chattanooga Choo Choo. Roztančený, temperamentní r´n´r v punkovém tempu. Základnímu nástrojovému obsazení kytara, kontrabas a bicí vypomohou právě dechy. Syrovější, tvrdší Rusty Pistons Race je první z dvojice autorských skladeb a důležité je, že obě se v silné konkurenci rozhodně neztratí. Pomalejší, melancholičtější Danny Boy začíná jako bluesová pecka, která však brzy přejde do poctivého rock´n´rollu.

Velice mile vyznívá i předělávka swingovky Milana ChladilaDva roky jezdím bez nehod. Chladil jezdil na mopedu, ten se ale v následujícím songu spřízněných Mordorů Každý ráno na mašinu sedám mění v hodně silnou, ďábelskou mašinu. A podobné vtípky, vychytávky, překvapení obsahuje každá skladba.

Spontánní energie je velice nakažlivá

Těžko od rockabilly čekat nějaké velké umění. Je to prostě pohoda, radost, léto, dobrodružství. A přesně tyto pocity umí Slapdash navodit dokonale. Trojice muzikantů je skvěle sehraná, hraje s velkým nasazením, Petr Židlický zpívá jako o život (Waitsovu skladbu I Don‘t Wanna Grow Up ale výborně odzpívá i kontrabasista Pavel Růžička), z kapely jde silná pozitivní energie. Všichni si to spontánně užívají a tuhle desku si budou náramně užívat i posluchači. A na koncertech to určitě bude ještě větší jízda.