Rituály Lili Refrain opět rozpalují duši

Je zatraceně dobře, že se i novodobí umělci v první třetině 21. století vracejí do minulosti a vynášejí na světlo prastaré hudební kořeny, které obohacují o moderní sound. Používají přitom nejen lidovou terminologii nástrojů, ale i filozofii, která v symbióze s expresivním hudebním projevem vytváří silný emocionální a často i duchovní zážitek. Po poslechu nového alba italské umělkyně Lili Refrain si říkám, že tento přístup má pro lidský organismus vskutku očistný účinek. Italská multiinstrumentalistka původně začínala s alternativním rockem na kytarových základech, které se předháněly v sólovém riffování, stačí si například poslechnout skladbu Ictus z prvního alba 9. Přesto již tehdy bylo slyšet melodickou až zasněnou atmosféru, ale zároveň i živočišné rytmy, které prosakují víceméně všemi jejími nahrávkami až po současnost.

Letos do éteru vypustila nejnovější album Mana, které je od začátku do konce nabité osobitou atmosférou, plnou intenzivního hraní se svým vokálem a zároveň extatických pasáží, které doslova vycházejí z domorodých tradic afrických, asijských a zaoceánských národů.

Lili přitom využívá nejen předchozí kreativní zkušenosti, ale i nové inspirace z nepřeberné studnice world music. Na začátku alba se v druhé písni "Kokyu" opírá o stejnojmenný strunný nástroj z japonské Okinawy. V dynamicky bubenické "Eikyou" se poté vyloženě soustředí na perkusové rytmy, na kterých staví svůj ikonický táhlý zpěv a s touto podmanivou kombinací vytváří šamanský rytmus s chytlavou atmosférou, která by se rozhodně neztratila ani v epickém velkofilmu.

Když si pustíte naplno song Ichor, je to jako byste se ztratili v čase a putovali zpět časem do druhé poloviny 80. let minulého století, kdy se zrodila první dark wave a gotická alba legendárních Dead Can Dance. Inspirace slovutnou zpěvačkou Lisou Gerrard je všudypřítomná. Táhlý vokál Lili se zprvu klene do známých výšek, najednou však přeskočí do sopránových poloh, které dobře známe v podání finské rockové divy Tarji Turunen. V pozadí pouze bicí. Následující "Sangoma" plynule navazuje. Lili opět střídá vokální polohy a je to radost poslouchat. V syntezátory vyladěné skladbě "Mami Wata", která názvem odkazuje na západoafrického vodního ducha, se soustředí na odříkávání hlavního textu, ale nezapomene na tesklivé doprovodné vokály. Je to spíše soundtracková až náladotvorná atmosféra, jejíž tempo se line dopředu pomalu, ale jistě. A opět se objeví typické ozvuky Dead Can Dance v závěrečných popěvcích.

Druhá část alba začíná perkusemi, které dotváří šamanské prostředí a Lilin vokál přichází z dálky skoro jako by chtěla po svém spustit nejmenovaný domorodý rituál. Podmanivý etnorytmus a šepot umocňuje vizuální klip k nejdramatičtější skladbě "Ahi Tapu", která je vrcholem nové desky. Šeptající vokály sklouzávají až do zlověstných tónů, ale ihned se mění na dramatické ženské výkřiky. Název evidentně evokuje kořeny maorské kultury, vizuální zpracování ukazuje vzývání svatých ohňů. Inspirace polynéskou domorodou kulturou je pak slyšet i z dalších tracků na albu.

Lili téměř zapomněla na kytarové plochy, které bylo možné ještě zaslechnout na starší desce Kawax, její rockové kořeny se úplně přetavily do atmosférického neošamanského ezoterismu. V předposlední skladbě zní vzdálené vlivy Mika Oldfielda a jeho kouzelných syntezátorů z období alba Tubular Bells; v posledních minutách se přece jen ozve krátce kytarový sound, aby však skladba zůstala vokálně v duchu popěvků islandské divy Bjork.

Závěrečný song "Earthling" je pak opět v duchu alba Aion kultovních Dead Can Dance. 

Mana je spirituální zážitkové album, které v žánru world music musí vzbudit rozruch. Pro fanoušky nadcházejícího koncertu švédských Heilung bude vystoupení Lili Refrain jistojistě velice zajímavým předkrmem před hlavní hvězdou dlouho očekávaného večera.

V pátek 4.11. 2022 se totiž díky agentuře Obscure obě akvizice naplno představí v karlínském Fóru.