Rammstein nenašli název, ale drsná témata ano

Sedmé studiové album ikonické německé formace Rammstein bylo vydáno po dlouhých deseti letech od předchozí desky „Liebe ist für alle da” a bylo velmi očekávané hned z několika důvodů. Tím rudimentárním důvodem je samozřejmě nová muzika této kontroverzní formace, především po zmíněné předchozí desce, která bývá označována jako zatím nejslabší, navzdory komerčnímu úspěchu. Během dlouhé tvůrčí pauzy se objevovaly i názory, že kapela ukončí svou činnost, přestože v průběhu zmíněných let dále koncertovala. Tyto domněnky byly ještě podtržené aktivitami zpěváka Tilla Lindemanna a kytaristy Richarda Kruspeho, kteří se věnovali jiným projektům a kapelám. Kromě toho samozřejmě každý očekával, jaká témata si Rammstein vezmou na paškál tentokrát. Pro desku kapela nenašla příhodný název, a tak vychází jako eponymní, také označovaná jako „Untitled”.

Desku předcházely dva singly, přičemž ten, který okamžitě vzbudil bouřlivé reakce a kontroverzi, je hned první „Deutschland”. Singl vyšel 28. března 2019 a na albu se objevuje hned i jako první skladba. Skladba se věnuje hořkosladké historii německého národa jako takového a je plná hesel a zvukových i slovních hříček, které prakticky tvoří páteř celé písně. Nejmarkantnější pasáží je část refrénu, která nápadně naráží na první sloku německé hymny, jenž bývá běžně spojovaná s heslem nacistické vlády a která se v současnosti vynechává. Nejde o žádný velký nářez, ale spíše o pestrý a moderní balíček příjemných kytarových a elektronických vyhrávek, vše podtržené dunivým hlasem Tilla Lindemanna. Onu kontroverzi a všeobecný poprask vyvolal i fantastický výpravný videoklip.

Tolik k titulní a vlajkové písni celé desky. Následuje hned druhý singl „Radio”, což je už typický industriální pochod opět okořeněný lehkou elektronikou a více "civilním” hlasem zpěváka. „Radio” je jednoduchá, dynamická a zábavná pecka, kde Flakeho klávesy hrají prim. Skladba pojednává o cenzuře ve Východním Německu, kde se rádiového vysílání v roce 1933 zmocnil nacistický režim za účelem šíření propagandy. Přeskočím ke třetímu singlu „Ausländer”, který je ze všech skladeb na desce tím "nejveselejším”, tématu navzdory. Jednoduchost, atmosféra a groove písně téměř vyzývá k tanci i díky jednoduchému refrénu. Podobně jako v případě skladby „Moskau” z alba "Reise, Reise” z roku 2004, není refrén čistě v němčině, ale objeví se zde hned několik jazyků. „Ausländer” pojednává o sexuálním turismu a do jisté míry nabízí i ironický pohled na doby německé kolonizace na konci 19. století.

Tolik k singlům této desky. Už z nich je patrné, že se Rammstein po dlouhé tvůrčí pauze rozhodli jít s dobou a do nového materiálu začlenili výrazně více elektronických prvků. Mnohé potěšilo, že klávesista Christian "Flake" Lorenz, dostal více prostoru a nové písně tak znějí trošku jinak. Což mnohé zase naopak pobouřilo. Zatímco „Deutschland” a „Ausländer” z počátku nadzvedly všem obočí, možná nejvíce sporných názorů se ve finále motá kolem nenápadné skladby „Puppe”. Ta vypráví příběh očima dítěte, jehož sestra ve vedlejším pokoji nabízí sexuální služby, až ji jeden z klientů zavraždí. Skladba fantasticky graduje až k manickému refrénu, kde zpěvák Lindemann vokálně imituje hrůzu dané scény. K této skladbě vznikla i scénka pro živé vystoupení.

Zajímavý úvod má píseň „Zeig Dich”, kdy slyšíme kostelní chorály, což u Rammstein také nemá obdoby. Zaujme "robotická” melodie ve „Weit Weg”, syrová a dynamická pecka „Tattoo” nebo skvělá melancholická balada „Was Ich Liebe”. Infantilní a jednoduchá „Sex” paradoxně nenabízí mnoho vzrušujících momentů, stejně tak jako love song „Diamant”. Závěrečná „Hallomann” se loučí dalším mrazivým příběhem a děsivou atmosférou.

Na novou desku se sypou negativní komentáře zejména ze dvou důvodů. Tím prvním je "nadměrné” užití elektronických prvků, což v takové míře v minulosti nebylo zvykem. Druhou výtkou bývá tak oblíbený termín: "vykrádání sebe sama”. Tady je nutné podotknout, že Rammstein využívají klávesy, samply a syntezátory od samého začátku (Například skladba „Asche zu Asche” z debutové desky "Herzeleid” z roku 1995 je samply přímo naditá). Speciální efekty jsou samozřejmě jednou z hlavních domén celé kapely a jestliže se na novém albu takových efektů objevilo malinko více, je to dáno jistým vývojem kapely. Dělat téměř třicet let muziku na stejné brdo není mnohdy žádoucí (čest vyjímkám). Možná už Rammstein nejsou tak inovativní a tak šokující jako v minulosti, ale co si budeme povídat, lidstvo už je zvyklé na ledacos a míra cynismu je také už úplně jinde. Jedno je jisté, Rammstein už nemusí nikomu nic dokazovat a jejich hudba a texty jsou stále pořádně peprné.