Polaris bez Polaris

Původně jsem se chtěl zmínit o tom, jak se dokázali Polaris vyrovnat se smrtí jejich kytaristy Ryana Siewa, ke které došlo jen několik dní po loňském Rock for People. Vzhledem k tomu, že Polaris v den, kdy měl mít Ryan narozeniny, a také 2 následující dny, zrušili svá vystoupení ve Vídni, Praze a Varšavě, tak je možné říct, že pravděpodobně příliš ne. Ale nedivím se jim a přeju jim, aby jim bylo co nejdříve lépe. Ale upřímně, ani jejich absence koncertu příliš neuškodila.

Absence Polaris ovšem znamenala posun celého časového rozpisu o hodinu, a tedy první lidé začali být do MeetFactory vpouštěni až odbitím sedmé hodiny večerní. Já osobně cílil na šestou, jelikož jsem předpokládal, že ne všichni tuto změnu pochytí. Měl jsem pravdu, ale jednalo se spíše o výjimky a většina lidí se skutečně začala rovnat do řady až více k večeru. Mimochodem oceňuji, že bar byl přístupný i pro lidi čekající ve frontě, takže jsme si mohli něco koupit k čekání ve frontě. A nyní již k vystoupením samotným.

Jako první přichází na scénu Paledusk s frontmanem, který byl snad jediným mužem v celém Meetku, kdo byl menší než já. Jak zní zhruba si můžete tipnout. Vlastně jako průměrná japonská metalcorová skupina. Co se musí uznat, tak je zajímavé začít koncert metalovou verzí Lose Yourself od Eminema. Ale mimo to? Upřímně celkem generické. Neznamená to nutně špatné, užil jsem si to, jen to nebylo něco, co si člověk zapamatuje a je z toho nadšený několik následujících dní. Rozhodně ne vzhledem k tomu, co mělo následovat.

A co následovalo? Nejdřív Thornhill. U nich jsem tak nějak tušil do čeho jdu – pár písní jsem znal. Ale i tak jsem byl příjemně překvapen. Jedna fanynka skupiny to shrnula krásně svým nápisem – Horny For Thorny. A ono to nějak sedí. Hezký zpěvák, hezká hudba. Hodně progresivní a zase něco, co probouzelo jiné emoce, než které běžně máte od metalcorového koncertu. Osobně, než headbanging, jsem se spíš vlnil do rytmu a nechával jsem kolem sebe plynout čas. A upřímně jsem rád, že jsem šel. Zase jsem přidal něco nového do mé hudební knihovny.

Ale i přes povedené Thornhill je králem jen jeden. A to je Silent Planet. Ti přijali roli headline skupiny a zhostili se jí velmi netradičně. Hudba totiž nebyla nejdůležitějším aspektem vystoupení, ale pouze prostředkem pro propojení lidských smyslů a emocí. Takže došlo například k tomu, že na 2 minuty měl celý klub zavřené oči a nechával za sebe mluvit emoce, které zprostředkovala verze S.T.A.Y (hlavní znělka filmu Interstellar) od Hanse Zimmera. Pro Silent Planet není hudba jediným prvkem toho, kdo jsou, ale důležitým významem je i filozofie za texty stojící. Proto jsem mířil především za nimi. Jelikož stejně jako právo, je i hudba multidimenzionální fenomén. Zároveň Silent Planet měli štěstí v neštěstí, takže s ohledem na výpadek Polaris si mohli dovolit zapromovat své nové album SUPERBLOOM a zahrát všechny písně, které se v něm nacházely a které by jinak nezahráli. Takhle se například dostala do repertoáru i třeba právě SUPERBLOOM  a nezůstalo jen u nejpopulárnějších písní jako Antimatter nebo Offworlder – píseň s nejlepším build-upem a zároveň nejhorší výslovností jména (vážně i názvy písní Vildhjarty se vyslovují mnohem lépe).

Je ohromná škoda, že Polaris nevystoupili, ale s ohledem na pravděpodobný důvod je to naprosto pochopitelné. Fanoušci si budou přát, aby nám to někdy bylo vynahrazeno, tak snad pořadatel a skupina nám to někdy vynahradí. A ještě bych chtěl dát shotout Garrettovi Russellovi – bylo extrémně milé, když po koncertu seskočil ze stage a se všemi se začal objímat a povídat si. Jsem si jistý, že několik lidí právě takovéhle objetí potřebovalo.

Michal Kocour