Peace, Love, Death Metal - recenze

Multi-instrumentalista Jesse Hughes a zpěvák úspěšných stoner rockových Queens Of The Stone Age Joshua Homme se v roce 1998 rozhodli založit nový hudební projekt. Ten měl původně sloužit jen jako jakési odreagování se od jeho seriózních projektů a jako prostředek k vyblbnutí se.

Nenechte se zmást, Eagles of Death Metal není death metalová kapela. Vlastně není žánrově tolik odlišná od Queens Of The Stone. Vlastně je to prakticky to samé. Hlavním rozdílem ovšem je, že jindy zpěvák a kytarista Josh Homme si osedlal bicí soupravu, a Jesse Hughes obstarává mikrofon, kytaru a bůhví co ještě. Jejich debutové album má název Peace, Love, Death Metal a pánové ho vydali už v roce 2004. Mnoho singlů z tohoto alba se uchytilo jako znělky v amerických reklamách, ale hvězdy to z Eagles Of Death Metal neudělalo. Nicméně, i když se jedná o prvotinu kapely, která vlastně nikdy neměla být brána vážně, jedná se o velmi zajímavý počin.

Tento projekt rozhodně ctí stone rockový feeling, ale přesto je v této muzice něco víc. Místy je opravdu tvrdá a syrová, jindy je melodická a evokuje až country pohodičku (např. Midnight Creeper). Hodně alternativní rock posloucháme celou třičtvrtěhodinu a ani na jedinou minutu nepřestane bavit ten charakteristický, syrový zvuk Jesseho kytary. Přestože jsem velkým fanouškem Queens Of The Stone Age a radši bych za mikrofonem slyšel Joshuu, musím říct, že Jesse Hughes vůbec není špatný zpěvák. A vlastně se do těchto "kamenných" kytarových riffů a "dutých" bicích hodí. A navíc, i kdyby to vokálně pokulhávalo, Jesse to dožene svou hyperaktivitou a povahou showmana a baviče.

Muzika Eagles Of Death Metal je na Peace, Love, Death Metal příjemná, texty zábavné a vůbec atmosféra celé desky taková bezstarostná. Pobaví už jen názvy samotných písní, jako třeba Whorehoppin (Shit, Goddamn), Stuck in the Metal nebo Bad Dream Mama. V hudbě Eagles Of Death Metal je hodně sarkasmu, díky tomu mi to trošku připomíná Americké Electric Six. V serióznějších pasážích to je dle hudebního podání spíše ve stylu White Stripes a občas přičichnou i k už zmíněnému závanu country (např. píseň San Berdoo Bunburn). V závěru překvapí Wastin' My Time, která jako by z oka vypadla popu sedmdesátých let ve stylu Beatles. Aby toho nebylo málo, závěrečná pecka Miss Alissa je zase lehce chycená tanečními rytmy a blues (Že to nejde dohromady? No jen si ji pusťte.). Můžu vám ale zaručit, že jakkoliv daná píseň bude znít, bude vás bavit.