Nothing But Thieves ukradli srdce českých fanoušků

„What we do when the power is out, what do we do when the lights go down," ptají se Nothing But Thieves v písni Trip Switch. No, odpověď je po páteční show v Karlíně jasná. Fanoušci ještě chvíli zpívají, kapelu střídají technici a za pár minut jsou Nothing But Thieves zase na pódiu. Ale to bych předbíhala. Rockeři z Essexu si u nás střihli již několikátou show a potvrdili, že zrají jako víno. Pojďme ale hezky od začátku…

Jak je u větších kapel zvykem, chodník před Fórem Karlín byl od rána útočištěm fanoušků, kteří se chtěli dostat do první řady. Včetně mě. Fanynky ze všech koutů Evropy rozdávaly vtipné placky a samolepky s tématikou kapely a od rána se řešilo, jaké písničky večer asi budou hrát. Ne že by se setlist nějak výrazně měnil, u NBT (zkratka pro název kapely, pozn. redakce) prostě člověk nikdy neví, s čím přijdou. Když se ale v 18.30 otevřely brány a s úspěchem jsme doběhli do první řady, nadšení přesahovalo snesitelné meze. Pokud nepočítáme loňskou festivalovou zastávku na Rock For People, kapela se k nám na samostatnou show vrátila po téměř dvou dlouhých letech.

Hodinu a půl dlouhé čekání v blízkosti pódia prolomili předskokani Bad Nerves. Pětičlenná partička, která hraje především Powerpop a RocknRoll se stage ujala s grácií. Snad ani jeden z členů chvíli nevydržel na místě, kytarista předváděl úctyhodné otočky a zpěvák zase tuze rád vykopával nohama do vzduchu. Hudba byla rozhodně zajímavá, po čtvrté písničce jsem nicméně měla trochu problém rozpoznat, jestli pokračují v té předchozí, nebo se jedná o jinou. Zkrátka všechny tak trochu splývaly a zněly víceméně stejně, čemuž zrovna nepomohlo ani nešťastné ozvučení. Můj subjektivní pocit nicméně zanedlouho přerušila skupina fanynek, které si vystoupení náramně užívaly. Jedna z nich dokonce držela papír s citací jednoho z textů. Ten zpěvák několikrát nahlas ocenil se slovy, že už je druhá, která něco takového pro kapelu udělala. Bad Nerves tak sice na pódiu nechali hromadu energie, přesto si je umím představit zatím spíše v klubových prostorech.

Nudné a zdlouhavé pauzy mezi předskokany a headlinery jsou peklo. Nic takového ale na show Nothing But Thieves nezažijete. Připravili totiž půlhodinovou zábavu v podobě „Dead Club Radio" a za občasného komentáře fiktivního komentátora pouštěli vypalovačky od The Hives, Abby nebo Ricka Astleyho. Všichni se bavili, zpívali z plných plic a prostor před barikádami za chvíli zaplnily desítky nafouknutých balónků, které zanedlouho jeden z členů ochranky nekompromisně zašlapal.

Hodinky ukázaly devátou, v sále se setmělo a fanoušci už v tu chvíli řvali jako o závod. Za hlasité podpory vyprodaného Karlína na stage nastoupila celá sestava v čele se zpěvákem Conorem Masonem. Jak jinak odstartovat turné odkazující na nejnovější desku Dead Club City (DCC) než právě úvodním singlem Welcome to the DCC. Už od začátku bylo naprosto jasné, že je kapela ve výborné formě. Conor podával obdivuhodné pěvecké výkony, show byla (alespoň vepředu) až podezřele dobře nazvučená a ve spojení s divokými světly a energií panující na pódiu jsme se všichni během chvíle stali naprostými otroky celé kapely.

Nothing But Thieves rádi experimentují, za což jsme vděční. Zatímco deska Broken Machine (2017) byla spíše kytarovou záležitostí, nejnovější Dead Club City (2023) jako by z osmdesátek vypadla. V kombinaci s písněmi z předchozích desek ale vytvořila zážitek, který byl pohlazením po duši i uších. Počáteční nálož energických songů vystřídala poměrně klidnější Real Love Song, během které nás kluci chvíli nechali vydechnout. Publikum doslova hltalo každou sekundu. Conor se mezitím párkrát vydal blíž k fanouškům, poskakoval z repráku na reprák a vzpomínal na malé koncerty, které u nás tehdy kapela odehrála v Roxy. A kdybyste nevěděli, v centru ochutnal bramborové knedlíky. A ano, zdá se, že chutnaly.

S každou další písničkou jako by publikum šílelo o kousek víc. Aby také ne, hit Do You Love Me Yet? je songem, během kterého paří snad úplně každý. A paří se i přesto, že ani ne po první sloce refrénu už jsou slyšet jen bubny. Je to tak, ani koncert Nothing But Thieves se neobešel bez chybky. Stejně jako na sebe nevěřícně hleděli členové kapely jsme i my očekávali, co se bude dít. „Myslím, že to je výpadek proudu," zařval z plných plic Conor poté, co fanoušky požádal, aby se ztišili. Všichni jsme se zasmáli, v hloubi duše nás ale nervovala představa, že by se proud nepodařilo nahodit a show by musela skončit. Za pár minut už ale kapela přisvištěla na stage a jízda pokračovala dál. Že jsou kluci komedianti víme. Že ale krátce po výpadku proudu zahrají song Trip Switch, ve kterém zpívají: „What we do when the power is out, what do we do when the lights go down"  bylo třešničkou na dortu. Conor si pak do situace s použitím právě zmíněných lyrics ještě jednou rýpl, čímž rozesmál celý Karlín. Z fleku by mohl založit vlastní komediální show.

Ikdyž jsme se nedočkali vysněné Drawing Pins (kterou mimochodem hráli téměř na všech předchozích zastávkách turné), došlo i tak na několik písniček z prvního alba. Nezapomenutelným momentem byla právě Lover, Please Stay, během které se celé Fórum zahalilo do tisíců svítících mobilů. O andělských vokálech snad ani netřeba mluvit, zpěvákův rozsah je kapitola sama o sobě. Dojemnou atmosféru následně rozrazila úderná  Futureproof, kterou provázela celkem dlouhá pauza před dropem. Zpěvák krátce poté vtipkoval, že po zážitku z výpadu elektřiny možná byla tak dlouhá pomlka trochu riskantním krokem…

Praha mimo jiné patřila mezi jedny z prvních zastávek, kde jsme měli možnost slyšet živou verzi Oh No :: He Said What?, která bude součástí deluxe verze desky Dead Club City. Tahle písnička je sama o sobě neskutečný zážitek, živá verze ji však vynesla ještě o několik levelů nahoru. Následoval už jen nejznámější hit Amsterdam a finální Overcome, kterou se kapela s pražským publikem rozloučila.

Koncert Nothing But Thieves se jen velmi těžko popisuje. Ačkoliv patří mezi kapely, pro které byl rok 2023 odpíchnutím z malých klubů do větších prostor, stále zůstávají velmi skromní. Mám dojem, že stejně energickou show by podali, i kdyby v Karlíně stálo pouhých sto lidí. Jejich koncert tak s radostí řadím mezi top tři, které jsem kdy navštívila, a už teď se nemohu dočkat, až se u nás zase ukážou.

Fotografie: Adéla Horelicová