Neviditelné cesty jsou krásné

O kapele Low jsem do dnešní doby nikdy neslyšel, a to je na světě již dvacet let. Musím hned úvodem říct, že je škoda, že mě tak dlouho míjela. Její muzika se vyznačuje pomalým až líným tempem a melancholickými melodiemi, navozujícími takovou tu ospalou pohodu. Album The Invisible Way je jejím desátým počinem, a muzikanti se nemají za co stydět.

Album se vyznačuje tím, že používá minimum prvků k maximální spokojenosti posluchačů i interpretů. Decentní a úsporné aranže, použité nástroje byste spočítali většinou na prstech jedné ruky, když už se ozvou nějaké perkusivní zvuky, je to překvapení. Dalším výrazným rysem je vokální spojení Alana Sparhawka a jeho manželky Mimi Parker. Propojení jejich vokálů společně s kouzelnými melodiemi kouzlí s emocemi. Nově jim přizvukuje baskytara Stevea Garringtona. Prim tu hraje především klavír a sem tam akustická kytara.

Přestože by se mohlo zdát, že se na albu vlastně nic neděje, opak je pravdou. Ani při opakovaném poslechu se nedostavuje pocit nudy. Spíše se dostavuje opačný efekt, kdy se víc a víc ponořuji do spletitých melodií a nechávám se kolébat. Dobře se u toho relaxuje, dobře se u toho přemýšlí. Ten obraz posluchače, usazeného v křesle, s nedbale podepřenou hlavou a líným úsměvem na líci se mi nechce dostat z hlavy po celou dobu poslechu. Ať už pěje Alan, Mimi nebo oba dohromady, vždycky hladí na duši. Deska je to smutná, ale přitom je plná štěstí. Můžete si ji pustit ve chvílích, kdy vám je do pláče, ale můžete se při ní přitisknout k tomu druhému člověku, který vám je v tu chvíli tak drahý. Do mozku se mi zažrala především křehoučká baladička Holy Ghost. Ale nemá nějak smysl něco vyzdvihovat, tohle album funguje jako celek. Je kompaktní a celistvé a vytrhávat jeden moment je jako rozbití drahocenné vázy.

Kdesi jsem četl o jejich tvorbě popsané jako „slowcore", což na jednu stranu chápu, ale na druhou stranu je to takové úsměvné spojení. Slow to určitě je, ale core na tom není vůbec nic. Není divu, že to sama kapela odmítla. Po celých 40 minutách trvání mě album hladilo, a já odcházel do práce s tím potutelným líným úsměvem. Jako kdybych za tu chvilku získal všechno štěstí světa.