„Naše tvorba je hudebním kořením,“ zamýšlí se skupina Duende

Že u nás chybí moře, je tu chladno a málo prosluněných dnů? Snad si nad tím může někdo povzdechnout. Co si ale dělat zbytečné vrásky. Zahřát na duši a vykouzlit úsměv na tváři lze i jinými způsoby. Formaci Duende se to daří prostřednictvím hudby. Neotřelé žánrové kombinace, elán, vřelost. Občasná melancholie, která nermoutí, ale rozechvívá. To vše je možné najít na novém albu Garden of Me. Co nám o něm prozradili kapelník Tomislav Zvardoň, zpěvačka Veronika Diamantová a perkusista Carlo Zegarra Abando, tedy část aktuálně pětičlenné sestavy?

HK: První informací, kterou jsem se o vás dočetla, byla, že jste mezinárodní kapela. Hned jsem se tedy podívala blíže na vaše složení a v sestavě převažují česká jména. Jak to tedy je?

Carlo: Teď jsem jenom já ze zahraničí, ale dříve tu byla zpěvačka z ciziny.

Tomislav: Ano. Měli jsme zpěvačku z Gruzie a z Nigérie. Zatím nám bylo líto přívlastek „mezinárodní" škrtat. Naprosto správné označení by bylo asi CZ/Peru.

HK: Letos slavíte deset let existence a vydáváte třetí desku. U té jste si dali poměrně na čas. První dvě alba vyšla rok po sobě.

Tomislav: Toto CD mohlo vzniknout až ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že si za veškerým obsahem mohu stoprocentně stát. Chtěl jsem, aby nové album bylo jiné než ta předchozí. Když jsme vydávali první dvě CD, měli jsme spoustu materiálu. Nyní nám byli elementálové nakloněni, tak jsme desku mohli vydat. (směje se)

HK: Znamená pro vás deska završení nějakého období?

Tomislav: Pro nás je toto album důležité jednak tím, že máme jinou zpěvačku. Pokud potřebujeme oslovit pořadatele, je třeba pro ně mít aktuální CD. Je to i zaznamenání určitého stavu kapely. A ano. Pro mě samotného je to taková čára, že je splněno. Mám čistý stůl a můžu začít pracovat na něčem dalším. Jinak bych byl schopen písničky předělávat do aleluja.

HK: Je to neustálá nespokojenost, která vás nutí skladby přepracovávat?

Tomislav: To ne. Fascinujeme mě hledání a objevování nových cest. Člověk, když hledá, musí cvičit a pracovat na sobě. To je to, co mě na tom baví.

HK: Jako autorovi hudby vám zbytek kapely do nápadů nezasahuje?

Tomislav: Naopak. To je také součást hledání. Napíšu písničku, přinesu ji na zkoušku. Veronika jí dá text, tedy nějaký příběh. Melodie dostane hlas, to je hrozně důležitá věc. Carlo do toho vstoupí rytmem. Většinou mám nějakou představu. Ale tím, že ostatní ovládají lépe své nástroje, nabízí tak nové možnosti. Písnička se mění a mění... Mám ale právo veta.

HK: Naťukl jste texty. Anglické jsou u nás dost běžné, ale španělština je užívána pomálu. Proč jste si ji vybrali?

Veronika: Do písniček, které zní španělsky nebo latinskoamericky, jsme zkoušeli zpívat anglicky, ale nesedělo nám to. Pocitově to působilo divně. Nevěděla jsem, co s tím. Napadlo mě tedy nechat texty přeložit do španělštiny. Studovala jsem i ladino, což je španělsko-židovský jazyk. Některým písničkám to úžasně sedí. Lépe se mi zpívají i přesto, že španělsky úplně dobře neumím.

HK: To musela být tedy o to těžší práce, když španělštinu příliš neovládáte…

Veronika: Carlo mi to musel všechno namluvit. Je to tedy v peruánské španělštině. (směje se) A náročná práce to opravdu byla. U španělských textů jsem dala nějakou obsahovou základní myšlenku a pak už mi pomáhala kamarádka Alena Burgetová. Když mi text přinesla, půlku jsem jí ho přeškrtala. Je překladatelka a trvalo, než jsem jí vysvětlila, že písnička je něco jiného než literární dílo. Šlo mi o to, aby byl text zvukomalebný. Aby byl tak krásný, že i když mu nebudete rozumět, tak vás pohladí. Alena mi dávala nabídku různých slov a já si vybírala ta, která mi nejlépe zněla. Kromě toho do práce vložila spoustu svých úžasných myšlenek.

HK: Jsou tedy Vaše texty příběhy nebo spíše soubory myšlenek a pocitů?

Veronika: Anglické texty jsou obrazy. Španělské texty jsou více vyprávění. Jeden text je o člověku, který už přesáhl třicítku, má chvilku času, sedí u okna a dívá se, jak venku prší. Vrací se mu vzpomínky na to, jak prožíval déšť, když mu bylo třeba pět. Nebo si vybavuje, že v takovém počasí vyběhl bez rozmyslu ven s kamarády. Dnes už by to neudělal a rozmýšlí, co se stalo. Co mu brání se rozběhnout a déšť vítat.

HK: Ve své tvorbě propojujete nejrůznější žánry. Jak jste se dostal k latinsko-americké nebo africké hudbě?

Tomislav: Rád cestuji a tak jsem se setkával s lidovou hudbou, která mě na spoustě míst fascinovala. Druhým aspektem je kytara. Miluju zvuk kytary. Kytara je ve všech stylech specifická – africká, španělská,... Bavilo mě nalézat různé zvuky a typy kytar. A samozřejmě velkou roli hrají i setkání s lidmi jako je Carlo, kteří vás inspirují. V hlavě se mi pak rodí nápady, které jsou ovlivněné směsicí zvuků.

Veronika: Je to takové koření.

Tomislav: Přesně tak. Je to jako když připravujete jídlo. Můžete ho udělat normálně nebo exoticky.

HK: Kromě koncertování u nás vystupujete i v cizině, je to tak?

Tomislav: Hráli jsme v Srbsku, ve Francii a v Polsku. V Srbsku bylo opravdu úžasné publikum.

Veronika: Z mého pohledu nabízíme univerzální hudbu. Můžete ji poslouchat nebo na ni tančit. Obojí bude v pořádku. Někdy jsou lidé zmatení, že neví, co mají čekat. Mnohým z nich poté rytmus nedovolí jen sedět. Ale shodli jsme se, že tím, že v naší tvorbě překračujeme různé žánry, může si každý najít to své. Zároveň je to chytrá hudba.

HK: Můžete ze zkušenosti říct, že je jednodušší touto tvorbou zaujmout v cizině? U nás je publikum možná stále dost konzervativní, nesmělé vystoupit z řady a začít tančit…

Tomislav: Francie je hodně otevřená. Tam je multižánrovost dlouho a lidé jsou na ni zvyklí. Nicméně nás třeba překvapilo publikum třeba i v Uherském Hradišti, kde bylo hodně podobné tomu francouzskému. Z počátku si nás oťukávali, ale poté to začalo fungovat. Co je jiné, že tato muzika je u nás schovaná. Moc se o ní nepíše, nepouští se. Není to prvoplánové. U nás se sází na to, co funguje. Myslím.

Veronika: Naše koncerty jsou hodně temperamentní. Většinou se nám stává, že hrajeme dvě hodiny a lidi se tak rozjedou, že nechtějí, abychom skončili. My už ale nemůžeme. (směje se)

Tomislav: Je to náš úkol, pobavit lidi. Ještě přemýšlím a rozdíl je i v tom, že často překvapíme zvukaře, když začneme vytahovat perkuse. Diví se, že nemáme bubeníka. Vybočujeme ze zavedeného modelu. Ale lepší se to.

HK: Rádi spolupracujete s hosty. Přivedete nějaké i na chystaný křest 14. září v Jazz Docku?

Tomislav: Tentokrát budeme mít „pouze" tanečnici flamenca. Chtěli jsme zachovat zvuk desky i při živé produkci.