Já jsem čekal, že se zeptáte, jak se má moje milá, směje se Martin Harich

Hudební knihovna vyzpovídala velmi talentovaného muzikanta Martina Haricha. Ve svém mladém věku dosáhl už významných úspěchů. Texty i hudbu ke svým písním skládá výhradně sám. V nejpopulárnější soutěží The British X Factor se mu podařilo postoupit až do posledního předfinálového kola - nejdál, kam se kdy umělec ze střední a východní Evropy dostal. Jeho píseň Tichý večer zazněla na Miss World – slovenská miss Lujza Straková si ji vybrala pro své vystoupení scénického tance. V téhle písni zhudebnil Martin báseň mladého padlého povstaleckého básníka Marcela Herza.

Nedávno jsme ho překvapili zpívajícího u Lennonovy zdi na Kampě.

Hudební knihovna: Ahoj, zeptám se, co pro tebe vlastně hudba znamená?
Martin Harich: Já jsem čekal, že se zeptáte, jak se má moje milá. (smích) Ok. Co pro mne znamená hudba?

HK: Ano, začal ses věnovat hudbě naplno ve velmi mladém věku.
MH: Ano, to ano, podle mne jsem začal hned, když jsem se vylíhl z mamky. Ve srovnání s ostatními dětmi jsem první dva roky strašně brečel. Mám to natočené na videu. Vyrůstal jsem v muzikantské rodině, můj taťka je bubeník. Přesněji řečeno byl, už nehraje aktivně, ale hrál 22 let v kapele. A od batolecího věku se kolem mne točila muzika. Poprvé jsem jakoby vážně chytil kytaru do ruky, když mi bylo jedenáct let. Zhruba ve dvanácti jsem začal psát první písničky. A v patnácti jsem se přihlásil do té „šílené" soutěže (smích). A pak se mi život otočil o tři sta šedesát stupňů – ve srovnání s tím, jak jsem žil předtím, se všechno strašně zrychlilo. Od té doby jsem v muzice až po uši a nic jiného… nechci říct, že neumím, ale nic jiného nedělám. Žiju naplno muzikantským životem se vším, co k tomu patří.

HK: Jaký byl tvůj první pocit, když jsi poprvé v životě zazpíval svou první písničku a komu to bylo?
MH: Svou první písničku jsem napsal zhruba ve dvanácti letech, byla o drakovi. Jsem z Liptovského Mikuláše, a protože v supermarketu neměli žádného pořádného draka, tak jsem „musel emigrovat" do Bratislavy a tam jsem ho sehnal. Myslím, že to bylo originální, protože každý kluk většinou napíše svou první písničku slečně, ale já jsem napsal písničku o drakovi. No, je fakt, že hned druhá byla o mé chlapecké lásce. Tenhle pocit, zpívat lidem písničky a dávat jim něco ze sebe, mě nikdy nepřestal bavit.

HK: To je krásné. Nemáte pocit, že když jsi začal vtak mladém věku a dosáhl už krásných úspěchů, že se ti bude brzy zdát, že je to tady velmi malý tzv. „muzikantský píseček", a že už nebudeš chtít žít na Slovensku a budeš mít tendence se za kariérou přestěhovat jinam?
MH: No, žiju sice na Slovensku, ale můj život je takový kočovný. Mám dodávku a v její zadní části matraci. To neznamená, že žiju v karavanu. Ale fakt je, že jsem často z týdne pět dní na cestách. Co se týká stěhování jinam, nejsem o tom zatím přesvědčený. Už jsem o tom mnohokrát přemýšlel. Ano, vždycky jsem měl ambice dělat muziku ve velkém. Zatím svou vizi řeším krátkými výlety. Když už mi z toho „hrabe", seberu se a jedu třeba na týden do Itálie a hraju tam na ulici. To je takové moje čištění hlavy. Jedu hrát někam, kde mne nikdo nezná. Právě před pár dny jsem se z podobného výletu vrátil. Když jsem na týden vyrazil, rozhodl jsem se, že neutratím ani euro. Jen jsem si natankoval plnou nádrž a řekl jsem si, že pokud si nevydělám na cestu zpátky, tak se ani nevrátím (smích). A podařilo se mi to, na všechno jsem si vydělal hraním - na jídlo, pití, vstupné na památky i na další benzín. Dokonce jsem ani nehrál každý den. Dva dny jsem si udělal pauzu. Bylo to bezva, měl jsem z toho pocit uspokojení.

HK: Líbilo se mi, když jsi před rozhovorem říkal Česko-Slovenko. Není ti trošku líto, že se slovenské hudby v Čechách tolik nehraje? Kromě dříve vzniklých kapel?
MH: Možná to tak vnímají lidé, kteří nejsou v mém věku (smích). Co se týká rádií, je to pravda. Myslím ale, že v rámci internetových médií to funguje líp. Co vím, tak lidé v Čechách poslouchají díky internetu hodně i slovenskou hudbu. Pokud chtějí, tak si zkrátka slovenskou hudbu najdou. Jasně, že kdyby jí rádia dávala větší prostor, měli by lepší předpoklady si ji oblíbit.

HK: Co žánry? Kam se budeš chtít směrovat?
MH: Stále jsem se nenašel, ale zabředl jsem snad do všeho. Vystřídal jsem různé kapely. Jedna měla rockovou duši, jiná byla zase jazzová, a podobně. Mě opravdu baví úplně všechno. To byl můj velký problém. Dlouho jsem o tom přemýšlel. A teď, abych pravdu řekl, cítím konečně první náznaky toho, že vím, kam bych chtěl směřovat. Nemyslím, že by mě něco výrazně ovlivňovalo, snažím se zkrátka hrát to, co je mi nejpřirozenější. Chytím kytaru a hraju písničky, které mě baví, to jsem opravdu já. Nejbližší album bych chtěl právě poskládat podle tohoto receptu. Chtěl bych, aby to z něj posluchači cítili. Myslím, že interpret dospěje ve chvíli, kdy je jeho hudba vyvážená a jasně rozpoznatelná. Zkrátka tehdy, kdy si najde svůj specifický styl. Když pak lidé uslyší v rádiu jeho novou skladbu, poznají ho mnohdy už podle prvních tónů. Toho bych chtěl dosáhnout nejbližší deskou - představuji si, že to budou písničky s akustickou kytarou, doplněné elektronickými prvky.

HK: Mluvil jsi o albu. Můžeme se těšit na nové album?
MH: Ano, brzy bude. Prozatím nechci prozrazovat, ale už se na tom pracuje.

HK: Vím, že jsi zhudebnil báseň, kterou napsal mladý padlý partyzán. Je to písnička Tichý večer. Píseň byla použita na oslavách 70tého výročí Slovenského národního povstání.
MH: Ano, ta práce mě opravdu bavila, psal jsem hudbu na básně. Bylo to moc zajímavé, miluju muziku, která má nějakou hodnotu a duši. Na tyhle básně se mi psala hudba velmi dobře. Hrálo se to v přímém přenosu při příležitosti těchto oslav. Bylo to krásné.

HK: Chystáš nějakou novinku?
MH: Ano, ale prozatím nechci nic prozrazovat. Rozhodně bude v Čechách hodně festivalů, kde budu hrát.