Maneskin si podrobili O2 arenu. Akorát že vůbec…

Když se řekne Maneskin, člověk si představí nablýskanou a flitry posetou obří stage mezinárodní soutěže Eurovize. A to také bylo místo, odkud se kapela zapsala do paměti většině lidí. Buskování v italských ulicích ani X Factor je nedokázal vystřelit tam, kam se to povedlo vítězství v Eurovizi v roce 2021. Svět si z nich sedl na zadek a otevřel jim svou náruč.

A bylo jasné, že tito mlaďoši mají v plánu si celý svět podmanit, což se jim povedlo, když nejdřív koncertovali po letních festivalech, kdy se například ukázali na českém Rock for People Hope, následně si získali Asii a pak už zbývala jen Amerika. A vzhledem k tomu, že se dostali i na soundtrack k filmu Elvis, je jasné, že se jim to povedlo.

V neděli 14.5. nám konečně dovezli show, kterou chystali už od roku 2021. Člověk míní a covid mění, takže jsme si na ně museli počkat rok a půl. A že se na ně těšilo velké množství lidí! Vyprodaná O2 aréna toho byla důkazem.

Před show halilo podium červené sukno, za kterým se pár minut po osmé večerní objevila světla a Italové spustili. Hrou světla a stínu perfektně nabudili z velké části hlavně dívčí obecenstvo, které od prvního momentu křičelo a ječelo, jako kdyby se už neměly zítra probudit. Celá show začala hitem Don’t Wanna Sleep, za nímž v rychlém sletu následovalo Gossip a pak píseň, která to celé odstartovala, Zitti E Buoni.

Následovaly starší i nové hity, které jen výjimečně Damiano prokládal interakcí s publikem. Dvakrát celou O2 arenu posadil na zadek, aby je za pár vteřin nechal vybuchnout ve výskoku a otřásl tak celou halou.

Samozřejmě nemohl chybět jejich největší hit, což je paradoxně cover Beggin’, který spolu s kapelou zpívala celá hala. To ovšem nebylo nic nového, fanynky měly texty nastudované a nebály se je použít. Při songu Gasoline plápolaly na podiu ohně a celá hala se zbarvila do ruda.

Po Gasoline se ale rozprostřelo ticho a halu osvětlovalo jen několik reflektorů. Nikdo nevěděl, co se děje, lidé se rozhlíželi a hledali jednotlivé členy kapely. Hysterii pak spustilo, když se Damiano a Thomas objevili asi v polovině haly kousek od zvukařského pultu, aby spolu zahráli akusticky citlivou baladu Vent’anni. Následoval ještě pomalý kousek If Not For You, po které se pak zase ztratili v hlubinách areny.

Mezitím se toho chopili bubeník Ethan a basistka Victoria, kteří jamovali na hlavní stagi a zaměstnávali tak lidi, než se k nim připojili Damiano a Thomas. Následovala smršť hitů jako I Wanna Be Your Slave, La Fine, MAMMAMIA A KOOL KIDS, během které vzali na podium několik fanoušků, jak už to mají ve zvyku. Poté se rozloučili a opustili stage. Nechali fanoušky čekat asi pět minut, než se na stagi objevil Thomas a předvedl skvělé kytarové sólo. Po něm pak následovala srdceryvná balada The Loneliest a opět I Wanna Be Your Slave, po které už skutečně nadobro opustili pódium a zanechali fanoušky, aby se z toho zážitku vzpamatovali.

A že bylo z čeho se vzpamatovávat. A v mém subjektivním případě bohužel ne v tom dobrém slova smyslu. Už jsme zvyklí, že zvuk v O2 areně obvykle nestojí za nic, ale tentokrát to tedy předčilo všechny ostatní zážitky. Zvuk se rozléhal, občas až do ozvěny, několikrát se mi stalo, že jsem nedokázala rozeznat, jaký song právě začíná, a trvalo mi to většinou tak do poloviny první sloky. Když se Damiano náhodou rozhodl promluvit k lidem, jeho slovům nebylo téměř rozumět přes ozvěnu a jekot fanynek. Také mám podezření, že ani odposlechy kapele nefungovaly tak, jak měly, protože proběhlo několik momentů, kdy se Damiano i Thomas vyskytovali každý v úplně jiné tónině. Celkově z celé kapely trochu vyzařovalo, že to chtějí odehrát a mít to za sebou. Až těsně před koncem koncertu Damiano projevil skutečné nekrocené emoce, když vyskakoval Thomasovi na záda.

Co ale musím vychválit až do nebes, jsou světla, která byla dokonale sladěna s hudbou a celý zážitek tak přenesly na úplně jinou úroveň.  Nad hudebníky se vznášely traverzy ve tvaru čtverce, které se různě nakláněly a v jeden moment dokonce i jednotlivá světla blikala ze strany na stranu. Na to, jak moc byl zvuk špatný, musím osvětlovače vychválit.

Hudebně byla show skvělá, Maneskin předvedli, že ví moc dobře, co dělají, ovšem bídný zvuk a málo napojení na publikum v mých očích udělaly své. Ve srovnání s jejich show na Rock for People Hope sice hráli výrazně méně coverů (pouze jeden), ale celkově byla show lepší.

Budeme tedy doufat, že pokud k nám tito horkokrevní Italové zavítají znovu, už se všechno vydaří na sto procent.

Text Alex Hájková

Fotky Adele Horelicová