Začátek března bylo v brněnském klubu Eleven veselo. Svou Černou Perlu tam totiž zakotvili maďarští piráti Paddy and The Rats a svým keltským punk-rockem oloupili zaplněný klub o spoustu sil. V roli předskokana se představila trutnovská folkrocková parta Benjaming's Clan.

Hned na úvod musím s politováním poznamenat, že nepřítelem číslo jedna po celý večer bylo ozvučení. Dokážu si představit, že housle a dudy musí být pro zvukaře noční můra, nicméně ozvučení pro koncert Benjaming's Clan se skutečně nepodařilo. Když byla v akci jen kytara, basa, bicí a zpěv, tak to ještě relativně šlo. Nicméně jakmile se přidaly housle a hůř, ještě dudy, veškerá snaha kohokoliv na pódiu se proměnila ve vysoký pískot, který byl asi tak příjemný, jako škrábaní nehty o školní tabuli. Benjaming's Clan hraje jednoduchý a snadno srozumitelný folk, který na mě však působil trochu infantilně. Své fanoušky si však šestice našla a celý klub byl folkově naladěn na pirátskou havěť z východu.

Maďarská parta Paddy and The Rats se u nás už vzhledem k nemalé oblibě irského a keltského folku poměrně zabydlela. V minulosti hráli i na největších tuzemských festivalech a tak vlastně ani není divu, že byl Eleven poctivě zaplněn. Pódium i klub se zahalil do zelené barvy a kapela spustila svůj skočný irský punk rock. Zvuk se po kapele Benjaming's Clan mírně zlepšil (Paddy díkybohu nemají dudy), nicméně stále to nebyla žádná sláva. To však nebyla jediná kaňka na jejich vysvědčení. Soudě dle skvělých nahrávek, jsem neočekával nic jiného, než nadupaný, roztančený a divoký večírek. Muzikanti však byli paradoxně statičtí a vypadali, že se jim do koncertu moc nechce. Zpěvák Paddy O'Reilly na mě působil, jako by ho jeho role už ani moc nebavila, některé pasáže odflákl a příliš to neprožíval. Těžko říct, jestli takto působí každý koncert, nebo byl zkrátka jen unavený.

Jeho Rats na tom však nebyli o poznání lépe. Snad kromě houslisty Sama McKenzieho si všichni prostě odehráli to svoje bez přebytečného nadšení. Zejména baskytarista Vince Murphy vypadal, jako kdyby na pódium zabloudil omylem. Za Paddy and The Rats tak musela mluvit muzika. A to pořádně nahlas.

To se však naštěstí poměrně obstojně podařilo. Zahráli drtivou většinu svých vypalovaček, včetně „My Sharona”, „Castaway” nebo „Freedom” a s vytvořením skvělé atmosféry jim výrazně pomohli fanoušci. Elektrizující energie pod pódiem pulzovala na všechny strany a fanoušci v kotli tak ponoukali kapelu k trochu více nadšení. Se špetkou fantazie se jednalo o prvotřídní mejdan ve stylu Piráti z Karibiku. Chybělo snad jen aby si lidé rozbíjeli skleněné lahve o hlavu a lámaly o sebe dřevěné židle. Skákalo se, zpívalo se a při největších peckách „Join the Riot”, „The Captain’s Dead”, „Ghost from the Barrow” nebo „Where Red Paints the Ocean” došlo k naprosté explozi nadšení. Nechyběla ani stylově jiná novinka „Make a Change”, která naživo ani nezněla tolik popově jako její studiová verze.

Skvělá podpora od fanoušků musela imponovat i frontmanovi O'Reillymu, který si části koncertu natáčel na telefon a díky reakcím brněnského publika ke konci koncertu trochu pookřál. Na pódiu se vystřídalo i několik návštěvníků, kteří přítomným předváděli své keltské tance a poté zapluli do rozbouřeného moře plného zpocených těl. Na samotný závěr jedno zpocené tělo zpěvák pozval na pódium jako dodatečný hlas pro největší hit od této party, skladbu „Drunken Sailor” původně od kanadských The Irish Rovers. Jak to tak bývá u mnoha kapel, ty nejslavnější skladby zpěváci často nechávají odzpívat publikem, což má trochu dvojí efekt. Na jednu stranu je to pro lidi fajn, že si můžou zahulákat ten slavný song naživo a pro kapelu odměna, slyšet svůj song odzpívat fanoušky. Na druhou stranu však právě ten jeden slavný song "pokazí” tím, že ho neodehrají přesně a pořádně. Polonahý opilý námořník u mikrofonu se chytal jen v refrénu (což mu nikdo nemůže zazlívat) a výsledné provedení „Drunken Sailor” bylo velmi nemastné, neslané.

Úplně nevím, co si o koncertu mám myslet. Paddy and The Rats jsem viděl poprvé a moc jsem se těšil na skvělý celtic punkový večírek alá Flogging Molly nebo The Rumjacks. Vlivem špatného zvuku a trochu laxního přístupu kapely jsem byl z koncertu trochu rozčarovaný. Naživo jejich písně nezní tak epicky a energicky, jako z desky. No, věřím tomu, že na ně brzy narazím znovu ještě před tím, než se z nich stane šedivá popová kapela.