Když se z hudby stane umění

Hudba (teda aspoň některá) sice uměním už je jako taková, ale co když se propojí s avantgardním vizuálem, za kterým stojí filozoficko-politicko-umělecká koncepce? Přesně takhle vypadal koncert slovinské skupiny Laibach. Ten se odehrál 13. října v pražském Roxy, a to ku příležitosti remasteru alba Opus Dei.

Proto i samotný koncert se vázal hudebně na písně vydané z tohoto alba. Vadí mi to? Trochu. A proč? Protože mě mrzí, že byly vynechány i písně jako Ti, Ki Izzivaš, Tanz Mit Laibach nebo písně spojené s filmem Iron Sky. Nebudu lhát, po příchodu do fronty jsem přemýšlel, jestli jsem na správné akci, kdy 90 % lidí byli rockeři 50+. Po rychlém zkontrolování webovek jsem se ale zase rychle uklidnil.

V čem ovšem se dal koncert počítat za speciální? Představte si hudební skupinu, která první 2 písně vystupuje bez zpěváků… Slyšíte jen hudbu (nebo zvuky) a do toho nikoho „neruší" hlasy. Až po čase dochází k nástupu, nejdříve Milana Frase, zpěváka, který spíš mluví svým hlubokým chraplavým, než aby zpíval, po několika dalších písní i Marina Mårtensson. A jaká byla hudba? Nedá se popsat jinak než zvláštní. Každá píseň (kormě dvou verzí coveru na Life is Life od Opus) je naprosto rozdílná. A to nejen na poli stylů, ale i v rámci stylů (s příměsemi jazzu, slam poetry apod), tempa, struktury každé jednotlivé písně, takže se ani chvíli člověk nenudí. Do toho přidejte grafiku a videa (často abstraktní s prvky totalitarismu) v pozadí založené na hnutí Neue Slowenische Kunst a dostanete abstraktní směs něčeho, co je téměř nemožné pojmenovat.

Do toho vložme to, že Milan Fras má kolem sebe skutečně auru jako kdyby byl nějakým diktátorem, stejně tak jako i pohrdavé pohledy dolů na publikum ze strany Mariny Mårtensson bez (kromě jedné) jakýchkoliv promluv k publiku dokázaly vybudovat reálný pocit, že se účastním nějakého shromáždění, kde všichni z publika vzhlíží k nějakému diktátorovi, kterému jsou ve skutečnosti ale úplně ukradení…

Foto: Klaudia Ligačová