Když mosh pit zabere celý klub

Pro mě osobně by název mohl znít i například: „Proč budu další týden nemocný?" Zpětně si totiž říkám, jak moc chytrým nápadem bylo jít nachlazený na 3 hodiny core hudby, když jsem mohl očekávat, co mě čeká. Spoiler alert: Pravděpodobně moc ne.

Přesto jelikož jsem trošku masochistou a zároveň počítám s tím, že mé mladé tělo toho spoustu vydrží, jsem na tuto událost vyrazil. Co se mělo během těch 3 hodin odehrát? Celkem 3 koncerty, které měli na starost To Kill Achilles, Fixation a jako hřeb večera Annisokay.

Vzhledem k mé poslední zkušenosti se Sleep Token, jsem se rozhodl přijít do Storm Clubu s větším předstihem, abych nečekal ve frontě, kde přede mnou bude stát 300 lidí. Takováto čísla jsem sice neočekával, ale přesto jsem měl v plánu si zabrat místo před pódiem, takže velká skupina lidí čekající delší dobu než já, by mé plány mohla poměrně úspěšně narušit. Po příchodu před vstupními branami do klubu vyčkávala zhruba dvacítka nadšenců zachumlaná do bund v lehkém podzimním dešti snášejícím se na Prahu. Po mém příchodu se za mnou postupně tvořila další zástup nakonec čítající ne více než 20 lidí. Ačkoliv brány vstupu se měly otevřít v 7 večer, tak jsme byli ponecháni v očekávání asi 20 minut, než jsme byli vpuštěni. Vzhledem ale k tomu, že koncert začínal až od 8, tak stejně všichni měli dostatek času si vyřídit potřebné náležitosti a zabrat si místo před pódiem.

To, že sál se bude zaplňovat až postupně se dalo očekávat, takže bylo poměrně jisté, že skupina asi 80 lidí, která se utvořila na začátek vystoupení první předskokana To Kill Achilles rozhodně nebude definitivní a lidé budou postupně přibývat. To se potvrdilo, ale na atmosféře to vůbec neubylo, a To Kill Achilles předvedli solidní otvírací vystoupení zahájené jejich asi v současnosti největším hitem – …and I’m Addict.

Vystoupení bylo celkově protkáno narážkami nejen na problémy alkoholismu, avšak i přes to došlo na pozvání na pivo po vystoupení, ale i na psychické problémy obecně.

Když bychom měli hledat nějaké překvapení, (nejen) pro mě alespoň nepříliš známé, tak bychom mohli zmínit druhého předskokana, kterými byli norští progresivní metalisté Fixation. Vzhledem k tomu, že jsou prakticky novou skupinou, která v Česku nikdy v minulosti nevystupovala, tak nikdo příliš nevěděl, co od nich očekávat. Například jak rozdílné jsou studiové vokály a realita. Upřímně, téměř vůbec. Hlas zpěváka Jonase Hansena je neskutečně čistý a pomalu plnící se prostor dokázal zaplnit energií. Ale čistý hlas opravdu neznamená operní představení. Sice na screaming nedošlo v míře, kterou od metalistů očekáváte, přesto míra headbangingu byla vysoká jako například při písni Ignore the Disarray, čemuž přispěla i snaha skupiny o komunikaci s fanoušky.

Takto například si několikrát během koncertu s nimi podali ruce a po něm stáli naproti fanshopu Annisokay, prodávali svůj merch a ochotně se bavili a fotili. Šup s nimi do playlistu.

A nakonec přišli na řadu Annisokay, kde se to tak nějak všechno „zvrtlo". Stál jsem si poklidně v 2. řadě očekávajíc, že vzhledem ke zdraví si budu poklidně headbangovat a případné moshe se budou odehrávat někde za mnou. Chyba lávky, jelikož pouze šílenec může koncert odpálit novinkou (zde konkrétně Throne of the Sunset) a poté ani na sekundu nepolevit. A jak to asi dopadlo? Škatulata hýbejte se – žádná z řad nezůstala ve složení v jakém začínala a pro účastníky koncertu, omlouvám se za přeřeknutí – mosh pitu, se stalo poměrně pravděpodobnou věcí, že z druhé řady se objevili u vstupu sálu a ani nevěděli jak. Sice první řada jakž takž držela (a držela se zábradlí), ale zábradlí mělo co dělat, aby drželo na místě, takže pořadatelská služba může být ráda, že zábradlí vydrželo. Odvážlivci v první řadě držící se nedržícího zábradlí tedy měli značně zkomplikovaný zážitek z koncertu, jelikož vlna vířících lidí do nich vrážela jako vlnobití do útesu. A v kombinaci s účelem skupiny zvýšit vlhkost vzduchu za pomocí neexistující, nebo nevýkonné klimatizace a bangerů jako Good Stories, nebo Human  měli zpocení účastníci po chvíli pocit, že se nacházejí někde v tropech a ne v chladném říjnovém Česku.

Div, že se dosud neozval nikdo ze seismologů s výskytem lokálního zemětřesení na Žižkově. Přesto vřava a nadšení, jak dokládá jeden indický student na návštěvě z Helsinek, z kterých přijel teprve před pár dny, který v jednu chvíli přišel o svoje brýle, aniž by mu to jakkoliv vadilo, během celého vystoupení neustoupila (na rozdíl od mých sil), takže si publikum neustále žádalo o píseň STFU, na níž ovšem nedošlo, tedy aspoň ne při hlavní části. V té ovšem došlo na cover verzi písně Linkin Parku One Step Closer. Ačkoliv ale nedošlo na STFU v hlavní části, tak na ni došlo během přídavku, kde byla odehrána po Calamity a po STFU Annisokay skutečně ztichli a odešli.

Vzhledem k tomu, že už během koncertu oznamovali, že mají v plánu se sem v brzké budoucnosti znovu vrátit, tak je otázka, zda už jsou dostatečně velcí, aby zaplnili větší sál jako třeba jeden z těch nacházejících se v Paláci Lucerna.

Michal Kocour