Kdo chce hledat, Spolčení hlupců si najde

Kapela Spolčení hlupců dělá muziku, na kterou v rozhlase ani televizi nenarazíte. Musíte se za ní vydat do klubů a trochu toho vynaloženého úsilí se rozhodně vyplatí, neboť s touto šestičlennou teplickou partičkou můžete při troše trpělivosti navázat hodně intenzivní vztah. Ten lze získat i při poslechu jejího nového alba Zpoždění.



To nabízí osm zhruba šestiminutových písniček, které však nepatří mezi ty přímočaré skladby, jež si jednou dvakrát poslechnete, řeknete si fajn, příjemná záležitost, ale už nemáte potřebu se k nim vracet. K těmto, pokud jste vnímavými a otevřenými posluchači, se vracet určitě budete a při každém poslechu objevíte něco nového. Každá z nich je totiž dost originální.

Žánrové škatulky zde neplatí

Spolčení hlupců se pohybuje mezi alternativním rockem a jazzem. V některých písních převažuje první styl, v jiných druhý, ale nejčastěji se oba nacházejí ve vzájemně se obohacující symbióze. Základním stavebním kamenem skladeb je totiž jejich veliká pestrost a barevnost, takže muzikanti během jedné písně třeba i několikrát mění rytmus, melodii, harmonii, tempo i atmosféru. Žádná pravidla, natož žánrové škatulky, pro ně neplatí.

Třeba hned úvodní Barbie, taková klidná síla. Skvělá a nápaditá souhra kytar, bicích, saxofonu a akordeonu, dlouhé instrumentální pasáže, které však ani vteřinku nenudí. Chvíli rock s prvky jazzu, pak zase jazz s prvky rocku - je radost poslouchat ty neotřelé vazby mezi jednotlivými nástroji. Za mikrofonem se střídá Karel Šidlo s Alenou Habětínkovou, ženský vokál mi připadá výraznější a přesvědčivější.

I první dvě minuty následující skladby Veritas jsou čistě instrumentální a myslím, že díky lehkosti a propracovanosti aranžmá nikomu ani zpěv nechybí. Je patrné, že členové kapely mají klasické hudební vzdělání, což u rockové hudby bývá občas na překážku. Zde je tomu však přesně naopak, muzikanti hrají dokonale, bezchybně a zároveň disponují obrovskou fantazií a citem pro souhru. Náležitě se vyřádí a přitom poctivě slouží písničce, rozhodně tedy žádné exhibice.

Jemné melodie směřují do Francie

Dvě skladby jsou na Zpoždění ve francouzštině. Tu sais i Cochon připomínají Francii nejen jazykem, ale i lehkou, vzdušnou a jemně melodickou náladou, prozářenou melancholickým zvukem akordeonu a výrazným saxofonem.



K dalším vrcholům nahrávky patří vygradovaná Jiná historie, v níž se počáteční jazz mění v temperamentní rock, směřující přes ska až k zběsilému závěru. Skladba má obrovský spád, z něhož sálá silná a nakažlivá energie. Na pomezí jazzu a rocku se pohybuje také naléhavá Golgota, nejsugestivnější song desky.

Pozvánka na koncerty

Novinka Spolčení hlupců staví na nápaditých písních a propracovaných aranžích, které v poměrně dlouhých písních mají hodně prostoru. Ukázková je práce s dynamikou, což musí být zážitkem hlavně na koncertech. Za instrumentálními výkony bohužel trochu pokulhávají ty pěvecké. Občas jsou nevýrazné, utopené v nástrojích a navíc ne vždy je rozumět textům.

A to je velká škoda, obzvláště, když skupina využívá poetických básní známé severočeské básnířky Svatavy Antošové. Bohužel jsem je nenašel ani na profilech kapely na Bandzone a Facebooku. S jejich znalostí by byla produkce skupiny ještě sugestivnější a naléhavější.