Kapela Ponk dokazuje, že folklor nemusí být konzerva

„Folklor není mrtvý. Zvláště, když se šikovně upraví," píšeme občas na stránkách Hudební knihovny. Ne, že bychom byli bandou zarytých folkloristů, ale prostě nás o tom některé desky přesvědčují. Tou zatím nejnovější je Postfolklor kapely Ponk, což je trojice brněnských muzikantů, která si vystačí se třemi akustickými nástroji (cimbálem, kontrabasem, houslemi) a vokály.   



Přístup k folkloru a úpravy lidových písní bývají různé. Zběsilé, nápadité, průhledně líbivé, pietní, pokorné. Ponk s moravskými lidovkami pracuje hodně volně, často je mění k nepoznání, ale zároveň se mu daří zachovávat vše vzácné a jedinečné, co folklor nabízí. A navíc je obohacuje nápaditými, občas překvapujícími aranžemi, vkusnými a nenásilnými přesahy do jazzu, blues a rocku nebo moderním zvukem.     

Melodické linky, texty, zbytek autorská tvorba

Z lidových písní trojice zachovává (někdy více, jindy méně) melodické linky, silnou atmosféru, autentické pocity a texty. Zbytek je čistě autorský vklad a je radost poslouchat nádhernou souhru cimbálu, houslí a kontrabasu. Občas souzní, jindy jdou proti sobě a jejich možnosti jsou, vzhledem k talentu a invenci muzikantů, neomezené. Proto tak časté změny, přechody, zvraty a z toho pramenící pestrost. Nikdy nevíte, co členové v následující minutě vymyslí, čím vás překvapí.     

Zásadní úpravy však nepůsobí násilně, naopak vyznívají velice přirozeně a přesvědčivě. Zpěvné písničky jsou založeny na výrazných, nikoli prvoplánových melodiích, originálních, místy až šamanských rytmech (i bez bicích nástrojů) a sugestivní, většinou pochmurné atmosféře. Skupina ale zároveň dokazuje, že i tragické texty může provázet veselá muzika.    



Na albu jsou zastoupeny jak pomalejší, křehké skladby (Mezi horama, Newcastle, Bude večer, Iaworinka), tak temperamentnější (Okolo Strážnice, Šibeničky, Bros.) Ty disponují rockovou energií a až hitovým potenciálem. Nejčastěji se však obě polohy střídají a plynule přecházejí jedna v druhou. Všechny písničky jsou plné silných a naléhavých emocí, k čemuž kromě instrumentálních výkonů silně napomáhá i zpěv Michala Krystýnka. Je nejen výrazný, ale především pestrý a výrazově hodně bohatý.     

Emoce, emoce, emoce

Jak již bylo výše zmíněno, albu Postfolklor vládnou emoce. Emoce v hudbě, emoce v instrumentaci i zpěvu jednotlivých muzikantů, emoce v textech. Ty jsou, jak je pro folklor typické, velice úsporné. Dvě tři sloky, ale je v nich to podstatné, vždy jdou až na dřeň. Na desce jsou zastoupeny pouze smutné, tragické, jeden se utopí, další zabijou, jiného pověsí nebo se utopí. A to vše je podáno prostě, bez patosu, klišé a frází, což platí pro celý debut Ponku.