Jednonohý národ Čanki rozjel velký mejdan

Rozhodně bych nechtěl mít jednu nohu, ale pokud se mezi příslušníky jednonohého národa Čanki hraje muzika, kterou prezentuje kapela Čankišou, rád bych vstoupil do jejich kmene. I přes tento handicap tam musí být hodně veselo, svobodně a radostně a jasně vidím, jak domorodci za strhujícího rytmu nespoutané hudby skáčou na jedné noze kolem nepřehlédnutelného a nepřeslechnutelného náčelníka Karla Heřmana a jeho rozjetých kumpánů z kapely. To musí být mejdan, o kterém si Evropané mohou nechat leda zdát. Jediným problémem je, že tento národ podle legendy již vymřel, ale to vůbec nevadí, neboť v myslích a srdcích muzikantů a jejich fanoušků žije a tančí dál.

Gejzír nápadů, hravosti a energie

Hudba naprosto originální kapely Čankišou je na novém, v pořadí šestém albu Supay strhující. Gejzír nápadů, hravosti, energie, i když skupině nejsou ani alternativnější, syrovější, magičtější polohy cizí. Cizí jí naopak jsou stylové škatulky, které sedmička muzikantů absolutně ignoruje. Například v písni Korobori nabízí jízdu od alternativy přes rock a blues až ke country a přitom skvěle drží pohromadě, což platí pro celé album.



Supay přináší hodně pestrou muziku s častými (a přitom naprosto funkčními) změnami rytmu, melodie, atmosféry i harmonie. Pohybuje se od krystalicky čistých melodických pasáží ke zběsilým zvukovým plochám, od chytlavých, úderných refrénů k hodně syrovým momentům. Rytmus se ubírá především v rockovém tempu, i když ani volnější pasáže nejsou výjimkou a například skladba Nomadisavej dokazuje, že k národu Čanki proniklo i ska a ani funky či jazz mu nejsou neznámé.

Heřmanův hlas boří skály

Stylovou pestrost naznačuje také množství exotických i tradičních nástrojů, které jsou nápaditě zaranžovány. Kytary, bicí, klavír či dechy si výborně rozumí s instrumenty typu didgeridoo, sopilka, kalimba, djembe, timbáles, kenkeni nebo dunun a dohromady je to často pekelná jízda. A poslouchat delší instrumentální pasáže je zážitek, což ale platí i o výrazném a pestrém zpěvu Karla Heřmana, jehož hlas boří skály.

Celé album působí, i díky skvělému zvuku, velice celistvě, a proto nemá cenu rozebírat jednotlivé skladby. Za všechny snad jen Sar di va. Ta začíná valivým, hutným rytmem, z něhož se vyloupne chytlavý, zpěvný a vyloženě hitový mohutný refrén, aby se vzápětí písnička opět ponořila do syrovějších, místy jazzových vod. Tolik pozitivní energie už jsem dlouho neslyšel. A takových lahůdek je na desce Supay mnohem víc. Příjemný poslech i pokoukání, neboť magická vychytávka v bookletu také stojí za to.