Jedni z posledních svého druhu

Kapela Lynyrd Skynyrd, která má na krku téměř padesát let existence (byť pravda, s desetiletou pauzou, zapříčiněnou tragickou nehodou v roce 1977, při které zemřeli tři členové kapely, včetně tehdejšího zpěváka, Ronnieho Van Zanta, což byl starší bratr současného zpěváka Johnnyho), přichází s novou deskou Last of a Dyin' Breed, která je opět oslavou jižanského rocku se vším, co k tomu patří. Musím se přiznat, že do poslechu této desky jsem znal jen proslulé Home Sweet Alabama či Free Bird. Člověk se opravdu při poslechu ptá sám sebe, čím to, že po takové době a po všech šlamastykách dokáží tihle chlapíci udělat nakoplou rockovou desku s pozitivním vyzněním.

Hned s první titulní vypalovačkou jsou odkryty všechny karty: svižné rockové tempo a kytarové riffy podbarvené country kytarou, skočným pianem a hammondkami. A samozřejmě chlapáckým vokálem Johnnyho Van Zanta. Chytlavé blues nás čeká v druhé One Day at a Time, ve které jsou i více slyšet pověstné lynyrďácké sboristky, které mají název The Honkettes. Skladbě opět nic nechybí, parádní melodie, atmosféra, člověk se u toho opravdu pěkně uvolní. Hned na úvod Lynyrd Skynyrd přesvědčili, že umí jak rychlé, tak pomalé věci, a obé naprosto s bravurou. Celá deska je dramaturgicky v podstatě postavena na střídání rychlých hardrockových vypalovaček s jižanským feelingem a pomalých kusů, tu někdy více bluesových, někdy více vyloženě baladických.

Jednou z nejtvrdších skladeb a asi i jedním z největších favoritů celé desky se pro mě stala odpíchnutá Homegrown. Následující Ready to Fly je zase nostalgická balada s klavírem a všemi těmi proprietami. Samozřejmě to není nic objevného, jenže zní to fakt upřímně a v podání LS mi prostě není stydno si takový cajdáček poslechnout. Nebo takovou Something to Live For, která nás odnese někam do baru těsně nad ránem k poslední whiskey a balíčku Marlborek, o které se dělíte s přáteli, usmíváte se na sebe a vyprávíte si o starých časech. Tohle je jednoduše sympatické. Následuje zdánlivě vyklidněná Life’s Twisted, jenže omyl, jde jen o budované napětí, které exploduje v mocném chytlavém refrénu, který jsem si broukal hned po prvním poslechu. Tady je všechno úplně správně, včetně krásného sóla. Tohle by mohlo bořit rádia. Hrozně mě baví taky vyloženě líné americké country v podobě závěrečné Start Livin‘ Life Again.

Mohl bych tu popisovat každou jednotlivou skladbu, ale je to fakt zbytečné. Tohle je šťavnatá jižanská rocková deska starého střihu, každý starý rocker ji ocení. Samozřejmě deska není excelentní po celou dobu trvání, najdou se tu i slabší kusy, ale ty jsou vyváženy těmi hitovými skladbami, které nenechají v klidu.

Nepřišli s ničím převratným, ale je slyšet, že svou muziku hrají srdcem, co na tom, že většině z nich už je přes 60? Rockeři nestárnou. Od nich by se mohli učit všichni Kabáti a zahraniční rádoby rockové kapely, které vypadají, jako kdyby Backstreet Boys někdo na krk pověsil elektrické kytary. Takhle se sakra dělá upřímný rock a já jsem velmi mile překvapen.