Jeden Kmen se doma rozloučil s pohádkovou deskou

Brněnský klub Melodka minulý víkend hostil žánrově nevšední večer. V jeho útrobách vystoupily tři neofolkové kapely, které pracují s tématy slovanské a folkorní kultury. V čele této trojice stála domácí formace Jeden Kmen a na závěr celé ambientní hostiny se rozloučila se svou koncepční a příběhovou deskou „Basnj”. Tu zahráli v celé své kráse a naposledy tak povyprávěli příběh „O ztracené Zimě”.

Když před koncertem bylo na pódiu připravených dvanáct mikrofonů, bylo jasné, že nepůjde o běžný rockový či metalový koncert. Snad nikdy jsem na Melodce (nové či staré) neviděl tak obsazené pódium. Jeden Kmen je soubor aktuálně dvanácti muzikantů, zpěváků a zpěvaček, který se věnuje tribální hudbě s prvky dark folku a ambientu. Deska „Basnj” je nazpívaná v mezislovanštině, což je uměle vytvořený jazyk s cílem sjednotit jednotlivé slovanské národní jazyky do jednoho. Vokály jsou v hudbě Jednoho Kmene všudypřítomné, prim hrají ale roztodivné nástroje, z nichž většinu si ani netroufám pojmenovat. Silná je především rytmická sekce, kde se o kůží potažené bubny starají bubeníci Čepa a Loqo. Druhý jmenovaný stojí i za mixážním pultem a dodává hudbě integrální ambientní podklad. Dvojice Džugo a Jakub Gaja zase obstarávají všemožné unikátní i exotické strunné a smyčcové nástroje.

Krátce po půl jedenácté zahájila pohádku „Basnj” vypravěčka úvodním slovem a celý ansábl koncert odstartoval s „Solnečna kareta”. První skladba příjemně graduje za zvuků flétny, brumle zpěvačky Skrík, hrdelního vokálu hlavního mužského zpěváka Ctibora Ostrého a dunivých úderů bubnů. Velkou zbraní Jednoho Kmene jsou silné vokály a sborové mnohohlasy. O ně se stará i kvinteto zpěvaček, které doplňují hlavní vokály prakticky při každé písni. Jejich vrcholný čas měl ale ještě přijít. Deska, a tedy i tento koncert, nabídl pestrou hostinu nálad. Zatímco úvod rozproudil krev v žilách, následující „Lisja rada” je pomalejší, tesklivá a čistě v podání zpěvačky Skrík. Úvodní dvojice písní krásně nastínila hudební i emoční ráz repertoáru této smečky.

Skladby „Přestupiti prag” a „Velika sala” přinesly temnou atmosféru a (nejen) při sborových partech běhal mráz po zádech. Hrdelní zpěvy Ctibora, neutichající bzučení strun a opravdu divoké perkuse vytvářely atmosféru jak z fantasy akčního filmu. Zejména druhá jmenovaná skladba je úžasným sedmiminutovým eposem, kde pomyslný spotlight krade skvěle sladěná sborová sekce pěti zpěvaček. Nemýlím-li se, tři z nich zde mají i ohlušující sólové party. Všichni ostatní pěvci a pěvkyně skvěle navazují na dynamickou a naprosto epickou jízdu, které snad všechny napumpovala natolik, že by z fleku byli schopní porazit armádu orků nebo odnést prsten do Hory osudu. Když vyjímečně sborová sekce mlčí, doprovází už tak pestrou a komplexní hudbu dřevěnými tyčkami, všemožnými chrastítky i tancem.

Píseň „Čelom protiv burji” má opět vzestupnou tendenci, ačkoliv zase trochu jiným způsobem. Spotlight směřuje zpět na střed pódia, kde dává na odiv své zlato v hrdle mimo jiné zpěvačka Hanka. Skladba „Tri prědavstva" zní asi nejvíce jako tradiční česká (slovanská, chcete-li) lidová píseň. Samozřejmě s vlivy mnoha elementů, nástrojů a ambientního podkladu. Tady si zase více bere slovo zpěvák Ctibor. Po této divoké halekačce jde tempo koncertu výrazně dolů a blíží se i konec celé pohádky. „Solncu licem v lice" i „Povratok zimy" už jsou z větší části instrumentální kousky, které navazují mystickou a zlověstnou atmosféru. Vokály zde slouží takřka převážně pro harmonizaci a náladotvorbu. Hodina s nahrávkou „Basnj” byla u konce v momentě, kdy se vrátila vypravěčka a celý příběh ukončila. Po společné fotce s diváky kapela zahrála jako bonus ještě jednu skladbu z desky „Mlha”, ale z pohádky se pryč nikomu nechtělo.

Jeden Kmen je unikátní hudební projekt, a to nejen na české poměry. Spojení etnické, tribální, ambientní, folkové, experimentální (doplňte si další přívlastky dle libosti) world music nabízí jedinečný hudební zážitek bez ohledu na to, co očekáváte nebo co jste již zažili. Záměrně jsem se snažil vyhýbat se detailům o nástrojích či konkrétním vokálním úryvkům, protože bych to stejně popsal špatně. Ono to dost dobře ani nejde. Těch zvuků a hlasů je v jednu chvíli naráz tolik, že bych se z toho zbláznil. Vše ale dohromady funguje naprosto fenomenálně díky propracovaným strukturám a skvělému hudebního umění všech zůčastněných. A já skladatel ani muzikant nejsem. Jeden Kmen se někdy podobá kapelám Wardruna nebo Heilung, jindy zase zní jako hudba z bojové scény ze Zaklínače. Ať už je to tak či onak, dokáže způsobit husinu nebo přinejmenším obdiv. A to ani nemusíte vědět, že si kostýmy, výzdobu a i některé nástroje vyrábí sami. Klobouk dolů!

Úvodní fotografie pochází z Facebookového profilu skupiny Jeden Kmen.