Janek Ledecký našel po deseti letech novým albem konec duhy

Jméno Janka Ledeckého je v šoubyznysu velmi zavedený pojem. Bohužel, a není to vina samotného interpreta, stojí tento pojem především na slávě některých absolutních hitů z devadesátých let. Janek Ledecký se v posledních letech věnoval více muzikálům a vydával především vánoční písně. K tomu rádia sice staré hity hrát nepřestala, ale nějak zvlášť uvádět nové písně se jim nechtělo. Janek za tu dobu nashromáždil několik nápadů a po deseti letech vychází nové studiové album Na konci duhy.

Dlouhé čekání se vyplatilo, Janek dal do novinky to nejlepší

Problém Ledeckého tkví v tom, že byť se stále pohybuje v popových vodách, tak přistupuje k písním zodpovědně jako k hudbě a ne jako k průmyslové výrobě tovaru na objednávku. Sice mu stále zůstává oblíbené téma lásky a romantiky, ale naštěstí nemusí opěvovat ani víno ani pivo ani jiná podobná zemědělská témata považovaná obecně za chytlavá. Proto jaksi není pro rádia až tak zajímavý. Janek naštěstí disponuje nejen citem pro písničku, ale i citem pro syrovou muziku. Dvanáct písní na nové desce předvádí umělcovu schopnost nezabřednout do absolutní plytkosti, jak často u jiných popových interpretů poslední dobou slyšíme.

Kdo bude ochoten zaposlouchat se do celého alba Na konci duhy a nespoléhat pouze na produkci z rádií, zjistí, že dvanáctka písní nejen že neurazí, ale i nadchne. V jednotlivých skladbách je slyšet poctivé muzikantské řemeslo a ani textová stránka netrpí nedostatečnou invencí. Zároveň nedochází k žádným extrémním hudebním výkyvům. Naopak vše působí jaksi monoliticky a tak si posluchač oblíbí buď všechny skladby nebo žádnou. Jestli to pomůže je sice výrazněji rytmická a Já se vracím je malinko plouživá, ale nijak se celkově nevyjímají z jakéhosi univerzálního Ledeckého kytarového rifování. A to je dobrá zpráva pro umělcovi fanoušky. Na konci duhy se schovává přesně ten rukopis, na jaký byli v minulosti zvyklí.

Dát si drink v baru svět a pak náklaďákem až tam, kde končí duha

Vlastně je těžké vyzdvihovat nějaký hit. Každá ze skladeb působí celkem vyrovnaně a jakoby nechtěla zastínit ty ostatní. Přesto se útokem na srdce fanoušků může stát třeba V baru svět. Jedná se o příjemně šlapavou kytarovku. A přitom následující, předposlední, Yes Yes Yes se v jejím stínu neztrácí, jen přináší trochu klubovější náladu. Z názvu posledního songu Bylo by dobré jistě mnozí zbystří, protože se pod ním nachází známý hit, tentokrát však aktuálně přepracovaný. V rámci jeho stopáže se vyklube ještě velmi trefná balada o ,,těžkém" chlebu řidiče náklaďáku: ,,Až za horizont volnej jako pták, splněnej sen, jak barák náklaďák. Ve dne v noci vopravdická Hawai a z nadjezdu na mě malí kluci mávaj."

Jo, je to pěkné svezení s touto deskou. Janek Ledecký své fanoušky ani tentokrát nezklamal. Naopak podal důkaz, že i písničky určené pro běžný poslech nemusejí být jen narychlo slepené noty a harmonie pro otupělé mainstreamové posluchačstvo. Album Na konci duhy potěší čirým písničkářstvím a zároveň zaujetím autora pro hudbu. Ani náročnější posluchač nemusí být uražen. Především je však v celé délce cítit typické charisma Janka Ledeckého. Většina písní by si zaloužila intenzivně projít rádiovým éterem, protože mají dostatečný potenciál zaujmout široké spektrum posluchačů a nabízí větší zážitek, než tři tečky na konci frází... .