Iron Maiden otevřeli knihu duší a vypustili ven bestii

Temně nasupený maskot Eddie nám z obálky nového dvojalba sděluje, z čeho Železná panna ukovala svůj prozatím nejdelší opus. Otevřela knihu duší a vypustila ven bestii, na kterou jsme od předchozího alba The Final Frontier už pět let netrpělivě čekali. A nutno přiznat, že se čekání vyplatilo. 



Žádná nuda, vata nebo kytarové onanie, jak by mohl někdo při více než devadesátiminutové stopáži předpokládat, ale koncepční dílo, kterému stále vévodí famózní hlas Bruce Dickinsona. Ve srovnání s obdobným pokusem souputníků Judas Priest a jejich Nostradamem je to úplně jiná ligaa oproti svému albovému předchůdci rozhodně posun vpřed.

Celý metalový svět jim leží u nohou

Iron Maiden jsou přesně tam, kde mají být. Dospěli a dávají svoji vyzrálost okázale najevo. Už dávno nejsou těmi mladíky, kteří vylezli z industriálního pekla a špíny Birminghamu, aby i přes množství různých překážek pomohli položit základy NWOBHM. Dnes už jim celý metalový svět leží u nohou, a to je přesně ta chvíle, kdy je třeba zalistovat v temných zákoutích našich duší a vynést je všechny na světlo světa.



I proto najdeme na desce tolik progresivních prvků, zvratů, emocí i klidných pasáží jako v lidském životě, kdy se temné chvilky střídají s těmi světlejšími. Duše zakladatele legendy Iron Maiden, baskytaristy Steve Harrise, musí být tedy navýsost spokojena.
Autor: Roman Zahrádka