Idles potěšili Prahu, Praha potěšila Idles

Omlouvám se, že reportáž z úterního (7. 7.) koncertu Idles ve Fóru Karlín začnu osobní vzpomínkou. V roce 2017 jsem bloumal po areálu Rock for People a z jednoho koncertního stanu zaslechl strašný řev. Neodolal jsem a odnesl si jeden z vůbec největších hudebních zážitků svého života. Prakticky neznámí Idles rozsekali posluchače svojí energií, nasazením, nespoutaností. Chlapci z Bristolu dokázali svoji naštvanost vůči všemu a všem přetavit v intenzivní, nekompromisní, brutální, nesmírně syrovou a autentickou muziku. 

Mezitím se Idles stali velkou a úspěšnou kapelou, několikrát nominovanou na GRAMMY a mnohokrát vévodící nejen britským hitparádám. Svoji špinavou a vzteklou bezprostřednost sice trochu nahradili profesionálnějším přístupem, ale všechny ostatní atributy si naštěstí zachovali. Vyprodané Fórum Karlín tím velice potěšili. 

To se začalo zaplňovat již kolem sedmé hodiny. Návštěvníky koncertu jste nemohli přehlédnout již cestou ze stanice metra Křižíkova, neboť velkou část z nich zdobila trička jejich oblíbené kapely. Muzika Idles oslovuje široké spektrum posluchačů, takže věková struktura se pohybovala zhruba od deseti do sedmdesáti let, velkou část tvořili anglicky a ukrajinsky mluvící fanoušci. 

Předkapela Enola Gay z neznámých důvodů začala o deset minut dříve, takže první dvě písničky hráli Irové poloprázdnému sálu. Jejich tvrdá a hodně hlasitá hudba však brzy přilákala všechny okolostojící pod pódium. Vhodně zvolený otvírák, svým špinavým, temným a nekompromisním rockem s vlivy punku a hiphopu skvěle naladil na hlavní hvězdy. Ocenili to i návštěvníci, kteří se uprostřed sálu pustili do prvního, zatím trochu nesmělého moshpitu.   

S drobným zpožděním, ale za velkého aplausu narvaného Fóra ve 20.15 nastoupili Idles a hned spustili zahřívací skladbu Levitator. První větší bordel nastal s následující hitovkou Never Fight a Man With a Perm, kdy si zpěvák Joe Talbot rozdělil dav na dvě části a odstartoval velký moshpit. Ten vydržel i na možná největší hit kapely, Mother, kdy refrén Mother Fucker řval snad celý Karlín. Kapela hrála jako o život, Talbot skákal po jevišti jako smyslů zbavený a kytaristé se svíjeli se svými nástroji. Vše skvěle šlapalo, žádné prodlevy a chvíle na odpočinek. Ozdobou nebyly jen bravurní instrumentální výkony, ale také skvělý zvuk. 

Zpěvák zpočátku příliš nekomunikoval, ale ve druhé polovině koncertu to publiku vynahradil. Mimo jiné promluvil o duševním zdraví a sympaticky přiznal, že ani on na tom momentálně není úplně nejlépe. Vyznal se z lásky k Praze, a i když Idles nejsou politickou kapelou, nechybělo skandování Free Free Palestine. 

Idles nabídli průřez všemi svými alby, nechyběly skladby Mr. Motivator, POP POP POP, War, 1049 Gotho, I’m Scum, Danny Nedelko nebo Dancer. Většinou rychlé vypalovačky, při nichž se pogovalo, poskakovalo, tancovalo či alespoň podupávalo. Do moshe se dokonce zapojil i rozjetý kytarista Mark Bowen, a to dokonce dvakrát. Jako poslední zazněl Rottweiler a hned poté kapela opustila pódium. Přídavek si nešlo ani vytleskat, neboť hned byla puštěna reprodukovaná hudba. Trochu rozpačitý konec. 

Idles opět potěšili Prahu, Praha potěšila Idles. Strhující, nekompromisní, syrový koncert sice nebyl tak divoký, jako onehdy na Rock for People, ale i tak z jeho energie návštěvníci budou ještě dlouho čerpat.

Foto: Eva Frouzová