I v Galuškově filosofii marnosti jistá naděje stále ještě existuje

„Je to marný, je to marný, je to marný," chtělo by se říci s klasikem při poslechu autorského a do jisté míry sólového alba Ondřeje Galušky s mnohoznačným názvem Stručný úvod do filosofie marnosti. Lidé si neustále ubližují, vzájemně se ponižují, bloudí, rozcházejí se, míjejí, selhávají, zažívají bolest a bezpráví. Mohlo by se zdát, že Ondřejova filosofie působí depresivně, bezvýchodně, ale ještě to není úplně ztracené. Někdy si muzikant pomůže špetkou humoru (ironie), jindy kapkou naděje, smířením nebo odpuštěním.

Stručný úvod do filosofie marnosti patří mezi nejoriginálnější, nejsvobodnější a hlavně nejsilnější tuzemská alba loňského roku. Nejen po textové, ale i hudební stránce. Kromě Ondřeje Galušky má na tom největší podíl producent Jonatán Pastirčák (Pjoni), který již rozsvítil alba Katarzie nebo Zrní. I v tomto případě se oběma umělcům podařilo nápaditě propojit klasické nástroje (na nahrávce více než desítka) se samply a obecně elektronikou. Občas souzní, jindy jdou proti sobě, ale každopádně tato pestrost a mnohovrstevnatost vytváří mimořádně silnou, magickou a v mnoha případech uhrančivou atmosféru. Tomu napomáhá i občasný kontrast posmutnělých textů a pozitivní hudby.

To se projevuje již v úvodní, velice barevné skladbě Největší zátěž, pohybující se od jemnější alternativy ke zběsilé syrovosti a temnotě. A ve spojení s textem („My o to nestojíme, my tady nečekáme na žádný boží království. Jediný, o čem sníme, jediný, co žádáme, je o trochu míň bezpráví.") působí nesmírně naléhavě. Jeden z dominantních nástrojů desky, marimba Radka Doležala, provází neklidnou, vygradovanou píseň Empedoklés. Když se v ní objeví křehký, hravý, výsostně melodický motiv, hned je zatížen syrovými a těžkými zvuky, efekty a ruchy. Tento kontrast funguje dokonale.

Velice vstřícným dojmem působí Pronajatý, k jehož ozdobám patří závěrečná vygradovaná pasáž. Experimentálněji, naléhavěji vyznívá písnička Vidíš slyšíš, kde se z velkého množství zvuků vynořuje hypnotický rytmus. Indie folk obalený zneklidňujícími zvuky a ruchy představuje magický Orientační běh s libozvučným refrénem. Přehlídka marnosti outsidera, kdy „ostatní borci maj trasu v malíku a ty se teprv škrábeš z prvního hustníku."

Opět výrazný zvuk marimby, vytleskávaného rytmu a baskytary určuje Děvčátko na řece, skladbu, která má silný drive, časté změny tempa a nálady a krásný text plný napětí Ondřeje a stejnojmenné básně Františka Halase. Od čistého (v Galuškových intencích) folku k jemnému rocku směřuje rozchodová balada Napořád, Proces představuje rockovou, skvěle šlapající, houpavou, energickou pecku s hitovým refrénem a duchovní inspirací u Franze Kafky. „Tyhle dveře tu byly jenom pro tebe a teď jsou zavřený." Tak sluší ponížení.

Nejvstřícněji z celého alba působí vzdušná, otevřená, hudebně až rozverná Tramvaj Touha. Závěr je ovšem opět experimentálnější. Alternativnější, uhrančivá, magická písnička Za jeden provaz. „Táhnem všichni za jeden provaz. Jen občas opačným směrem." A tak nezbývá, než si odpovědět na Ondřejovu otázku: „Hoří celý svět, nebo jen tvůj dům?" Myslím, že celý svět, a tím i tvůj dům. Ale ještě není vše ztraceno.

Stručný úvod do filosofie marnosti není nahrávkou pouze pro hudební fajnšmekry. Žádný strašák pro běžné posluchače, už při prvním poslechu si budete užívat nosné melodie, invenční zapojení elektroniky, výborné instrumentální výkony takových osobností jako Michael Nosek, Jaryn Janek, Vojtěch Procházka, Jan Mizler nebo Radek Doležal, nápaditou práci s dynamikou a gradací, výrazově pestrý zpěv Ondřeje Galušky a hostujících Jamese Harriese, Ondry Kopičky, Jakuba Königa či Báry Zmekové nebo často osobní texty plné originálních obrazů a metafor. Každý opakovaný poslech pak poodhalí další detaily, přesahy, rozměry a vyznění. Rozhodně není čeho se bát.