Headbangy, metal, moshpity

Vybírání, co bude mým posledním koncertem roku 2024 nebylo úplně nejjednodušší. Přesto při oznámení Chelsea Grin (i když ne jako headlinera) byla volba jasná a už jsem jen vyčkával, jestli nebude oznámeno ještě něco pro mě zajímavého. To se nestalo, takže posledním koncertem byl ten, který 15. prosince headlinovali v Roxy známí Dying Fetus.

A všechno to začalo s Vitriol. Mladá portlandská deathmetalová skupina sestávající ze dvou členů (jejich basák si řekl, že stačilo a skončil). Ale i v tomhle duu se na malém pódiu neztratili a dokázali předvést, že se jedná o skupinu, která bude muset být sledována. A pro jednou musím pochválit zvukaře, že se neztratila kytara za basami a ani vokály nebyly úplně mimo. Naopak osvětlení bylo jedno z nejhorších, co jsem kdy zažil – všechno do obličejů.

Následovala směsice deathcoreu se silným hardcorovým prvkem jménem Despised Icon. Musím ocenit, že na konec tour si stále udrželi dostatečně energie. A dokázali přesně to, co publikum potřebovalo – rozproudit. Pokud se při Vitriol jednalo o osamělé moshující jedince, v tomto případě dokázala skupina vytvořit několik dostatečně šílených moshpitů. A ty byly potřeba pro to, co následovalo…

Poté přišel na řadu Tom Barber a můj osobní favorit večera – Chelsea Grin. Začnu výtkou – Nezahráli mi ani Fathomless Maw, ani Origin of Sin. A dále to bylo jen umění zpěvu, growlingu a screamingu. A moshování, hodně moshování. Mimochodem skládám neskutečnou úctu borcovi (jinak nelze nazvat), který dokázal ve 2 moshpitech za sebou udělat salto. To mimochodem ocenil i Tom Barber. Mimochodem při rozdávání setlistů došlo na nich i ke vtípku – na každém setlistu bylo mimo názvy písní napsáno i „LAST DAY OF TOUR... FUCK YOU GUYS IM COMING HOME!"

A nakonec legendy Dying Fetus. A naprosto dokážu pochopit, proč jsou tak legendární. Hluboké, brutální, tlumené riffy, technické bubny a do toho vokály v hloubce bručícího medvěda. Je naprosto pochopitelné, že něco takhle znějící ovlivní death metalovou hudbu na roky dopředu a bude sloužit jako inspirace dalším a dalším skupinám v průběhu věků. Nebudu říkat, že to je styl, který by byl pro mě nějak extrémně oblíbený (aspoň zatím není), ale naprosto chápu, proč je tahle skupina tam, kde je.

No a tohle byl konec mého koncertního roku a jestli se neobjeví nějaký naprosto neočekávaný pop-up koncert, tak to tak i zůstane. Pac a pusu v roce 2025.