Greta Van Fleet jsou stále ve fázi hledání

Michiganská trojice bratrů Kiszkových doplněná o bubeníka Daniela Wagnera je dokonalou reinkarnací sedmdesátkového rocku. Když k tomu ještě připočteme ječák frontmana Joshe Kiszky, ne nepodobný hlasu Roberta Planta (Led Zeppelin) nebo Geddyho Lee (Rush), je jasné, že je na úspěch zaděláno.  

Ne nadarmo bylo proto druhé studiové album americké rockové skupiny zmiňováno renomovanými hudebními časopisy letos mezi nejočekávanějšími. Zejména po úspěchu povedeného „dvojEP" From The Fires (2017), které mnohé rockery posadilo na zadek, ale i debutového alba Anthem of the Peaceful Army (2018), které stihla kapela nahrát za pouhé dva týdny a vyšplhat s ním na třetí místo hitparády v USA a na první mezi rockovými deskami. Stalo se tak díky silnému citění mladých muzikantů pro blues a hard rock, jenž se jí podařilo přenést i do studia a otisknout do finální nahrávky.  

Tentokrát byly však přípravy delší. Není divu. Greta Van Fleet byli vždy obviňováni z toho, že jsou zvukově až příliš podobní legendárním Led Zeppelin, snaží se tedy hledat vlastní tvář. Pomoci jim v tom měl zkušený americký producent Greg Kurstin (Paul McCartney, Pink, Halsey, Kelly Clarkson nebo Foo Fighters), ale ruku na srdce s takovým výrazem je to nadmíru těžký úkol. Přesto jsou jisté odchylky znát. Nejenže se podařilo z Joshových hlasivek vydolovat ještě více zlata, ale přijít také s přímočařejší hudbou, z níž se i přes biblický odkaz na starověké civilizace, paralelní vesmíry, náboženství a války linou úchvatné rockové melodie. 

A to hned od varhanního intra k úvodní éterické hitovce Heat Above, která dává novince úplně jinou dynamiku, než na kterou jsme byli u kapely doposud zvyklí. I díky ní může deska pokračovat v duchu chytlavé a vcelku odlehčené písně My Way, Soon, na kterou navazuje působivá balada Broken Bells. Její nádherné aranžmá s jemnými perkusemi prostupujícími strunami zakončuje fantastické kytarové sólo Jacoba Kiszky, a teprve až s čtvrtou Built by Nations začnou na hardrockovém nebi naplno zářit hvězdy.  

Nechybí však ani špetka psychedelie (Age of Machine) či reggae (Stardust Chords) a chóry v některých refrénech, jimiž je nahrávka ozvláštněna. Možná, že právě tohle je recept producenta na to, jak se od svých idolů odlišit. Podle všeho zabírá. Deska skončila v USA sedmá (mezi rockovými byla vítězná) a ve Spojeném království celkové osmá. Bodovala i jinde.  

Greta Van Fleet ubrali sice na hardrockové komplikovanosti a přidali jednoduchost, avšak jsou stále ve fázi hledání. Důležité však je, že zůstávají pro fanoušky přitažliví a neztrácí chuť vyšplhat pomocí rock´n´rollu až do nadpozemských výšek. A to je na nich sympatické.