FOTOreport: V Karlíně se svými magickými rituály řádili novodobí šamani Heilung

Domorodé rytmy odnedávna přitahují přirozenost každé živé bytosti a není divu, že se jich chápou přes několik desítek let i rozličná hudební uskupení. Některé je přetváří do osobité podoby, jiní si vyloženě užívají folklórní a spirituální formu, aby vytvořili vlastní atmosféru, která dokáže při živých vystoupeních zcela pohltit zvídavého fanouška. Tento přístup k hudební (a nebojím se říct i kulturní) tvorbě byl a je nesporně krédem dánsko-norsko-německého ansámblu Heilung. Dunivé šamanské rytmy, ohnivé efekty, táhlý a vysoký ženský zpěv, ale i mužsky potemnělé zaříkávání, kruhové tance či extatické skotačení. K tomu kostýmní dobová paráda s vizuálním pozadím, které mělo dotvořit magický prožitek – to vše bylo možné předevčírem prožít v karlínském Fóru při jejich podmanivém vystoupení.

Než se ale na pódium dostala hlavní hvězda večera, po dvacáté hodině rozehřála atmosféru italská diva Lili Refrain. Ač může být žánrově se severskou družinou spojována, a to především díky oněm divokým rituálům, je v první řadě na všechny nástroje sama. Vlastně je to jednoduché, protože její programming nastavil po úvodních dotecích rytmus bubnování či jiného nástroje (např. samply japonského kyoku nebo polynéských instrumentů) a samotná zpěvačka poté jen kouzlila se svým hlasem či umně hrábla do strun své chytlavé kytary. Možná že někomu chybí ona živost klasických nástrojů, ale doba pokročila a Lili je zářným příkladem single umělce, který nemusí ovládat fyzicky přehršel instrumentů, ale umí několik dovedností technologicky spojit v unikátní hudební projev.

Pokryta tmavě modrým vizuálem spustila téměř na minutu přesně půlhodinovou esenci ze svých pěti alb, ze kterých vynikl samozřejmě nejsilnější song "Ahi Tahu" z poslední desky Mana. Díky tomu, že šlo však o živou prezentaci, vracela se v dalších písních spíše ke svým divočejším počátkům, k albu 9, a častokrát nechala naplno zaburácet svou kytaru. Bylo vidět, že je s tímto nástrojem zcela srostlá, a i když se právě na posledních nahrávkách vzdala atmosférických postrockových nálad, karlínský koncert byl téměř prost meditativních poloh. Možná, že ve studiovém provedení připomíná často legendu Lisu Gerrard, naživo je ale mnohem autentičtější. Šamanské dunění obohacené o (až metalově úderné) riffování v songu "Travellers" rozparádilo naplno náladu v sále a publikum Lili odměnilo silným aplausem. Ten se zopakoval i při poslední čistě vokální dvouminutovce "Earthling" a la Dead Can Dance. Za mne by si Lili zasloužila mnohem více prostoru, a to i kvůli své komunikaci s publikem; její nadšení z ní doslova čišelo, když všem děkovala za přízeň.

Komunikace s diváky, a stačila by i jediná věta, naopak chyběla početné heilung-ské družině, ze které se během dvouhodinového skotačení k této akci bohužel nikdo neodhodlal. Záměrně anebo nedošlo ke spojení s vnějším světem? Ale toužil po tom vlastně někdo? Heilung v počtu 18 aktérů přišli zprvu na pódium, obrátili se s k sobě v kruhu a jejich „čaroděj" začal jednoho po druhém „očišťovat" nebo, chcete-li, spirituálně ladit k vystoupení. To pak nenechalo nikoho chladným a to, co skupina předvedla v nataženém závěrečném téměř 20 (!) minutovém extatickém tanci, nemělo obdoby! 

Ale popořádku! Nemám naposlouchána všechna jejich alba a až donedávna jsem ani o jejich existenci neměl tušení. Zažít však šamanské rytmy naživo, na rozdíl od Lili dokonce s dvěma autentickými bubeníky, kteří zaručovali rytmickou rituálnost, je něco, na co se nezapomíná. Pravý z nich, který se honosil rudou tváří v hellboyském stylu, dováděl u bubnu dunivý zvuk do neskutečných výšin, až bylo možné cítit silné vibrace v přední části. V první polovině vystoupení se banda možná ještě ladila s celou energií v sále, někdy mi připadalo, že neustálé natahování skladeb začíná sklouzávat do rutinního umělého projevu, až jsem se ptal sám sebe, kde to jsem a proč tady jsem. Jenže to je součást rituálu. Díky tomu, že Heilung znějí naživo plně rytmicky, jejích doslova „léčivá" šamanská energie odbourá všechny všední myšlenky, co se člověku honí hlavou. Ty tam jsou také šeptavé pasáže, které přivádějí domácího posluchače k šílenství soustředěně vnímat všechny skladby z desky, když si je pustíte z přehrávače. 

Heilung naživo je například 13minutová "In Maidjan" z desky Ofnir, která přiměje roztančit všechny naplno, je to i „nejmelodičtější" "Anoana", u které vyzněly ještě silněji ženské hlasy. Každou mocnou píseň doprovodili hudebníci i tanečníci něčím novým. Ti, kteří nebubnovali, přebíhali mezi konci pódia nebo se točili v kruhu. S parožím na hlavách působili jako divoké bytosti z temných lesů, kteří vzývají své Bohy nebo prosí přírodu o záchranu světa, o požehnání. Je neoddiskutovatelné, že Heilung žijí doslova svým kulturním projevem. Jak jsem napsal na začátku, soustředí se tak maximálně na svůj výkon, že to bere dech. Někdo by je mohl označit za divokou sektu, jiný je opěvuje jako folklórní umělce moderní doby. Když jsem se zaposlouchal do oněch šamanských rytmů, přišly mi najednou až strojově přesné, skoro jako industriální bonviviáni Rammstein, jen okleštěni od kytarového soundu. 

V monumentální suitě "Othan", která je vrcholem alba Futha, převedli unikátní představení se štíty. Připomínali bojovníky, kteří se srocují, aby se duchovně podpořili a vyvolali boha Odina, aby je vedl a ochraňoval v boji. Na CD si může jen člověk domýšlet, o čem skladba je, ale při karlínském vystoupení bylo možné prožít pravé rituální divadlo. Naplno zazněl i svébytný vokál Marii Franz, která je výjimečně slyšet takto osamoceně. Mnohohlasy se přelévaly a částečně zastínily i bubeníky.

Desetiminutový epos přešel ve závěrečné třetině do temné až řvavé invokace od mužských aktérů, která mohla znamenat cokoliv, jen ne klidné rozjímání! A hned další dlouhometrážní tracky! V druhé části se výrazně proměňovaly i barvy na pozadí. Kypře zelené pozadí navodilo zdravou přírodní atmosféru, kterou se možná poslední album Drif liší od předchozích (často až) strašidelných nahrávek. I v Karlíně bylo možné slyšet chytlavé melodie, ale vše bylo v první řadě podřízeno šamanským bubnům, jejichž zvuk byl z obou stran výborně vyvážený. Jak čistě dunivý, tak rytmicky přesný. Bylo znát, že mistři těchto instrumentů žijí pro to, aby bubnovali. Zaznělo i troubení, které mi připomínalo stará alba švédských blackmetalových epiků Bathory. Heilung zůstanou unikátním živým ansámblem, která dokládá, že prastaré rituály a šamanský způsob života může mít i v dnešním světě svoje místo. Nezapomněli ani na oheň! V té chvíli najednou připomněli domorodce z jiné polokoule. O to ale vůbec nejde. Důležité bylo vnímat energii v sálu. Ohlas diváků byl monstrózní. Kolik z nich si ale uvědomuje, co vlastně jejich „léčení" znamená? 

Heilung i Lili Refrain jsou novodobí šamanští léčitelé moderních duší a pokud budou i nadále propagovat své rituály ve formě, jakou předvedli v pátek 4.11. v karlínském fóru, nemám strach o stav naší planety. Čím větší bude uvědomění diváků o naší podstatě, kterou tito umělci vyzdvihují skrze svou jedinečnou tvorbu, tím intenzivněji a rychleji si náš osud můžeme ještě zachránit.