Filozofové Dogma Art opět křísí hard rockového ducha

Brněnští hard rockoví matadoři Dogma Art povstávají po letech opět s novou porcí našlapaně tvrdé muziky. Ani nevím, že by se kdy o nich někdy moc psalo, přitom však už oslavili v co-vidovém rauši památných 40let! Sestava, která však stvořila studiovou novinku, je kombinací tradičního jádra – zpěvák Láďa Škaroupka a kytarista Michal Kugler – s novou čerstvou rytmikou v podobě Martina Škaroupky a Milana Vajgrta. I když je třeba hned zmínit, že bicmen Martin se s Dogmou objevuje na scéně jako host od roku 2011. Jeho bubny jsou ale nepřeslechnutelné, a to už od otvíráku Hra a král, což je i první klipovka a hit jako řemen. 

Moderní a čistá produkce nechá vyniknout všechny nástroje i v druhé crossoverově načichlé skladbě Prostor a čas. V ní i slyšitelně zabublá baskytara, ale zpěvný refrén nakopává strukturu písně. Na první poslech je album zdánlivě trochu slité, ale to je přesně to, co pozorný posluchač musí udělat s čerstvou novou hudbou: poslouchat a poslouchat! Louskat a kochat se novými objevy. A ony tam jsou! Šlapavý rytmus dominuje třetí skladbě Zatracený dílo, kde se roztodivně a nestandardně kroutí kytary Michala Kuglera. Ten opět po letech zajímavě kouzlí a dokáže po alternativních pasážích přijít třeba s nádhernou sólovou exhibicí v Kolotoč radosti. To je jedna z nejsilnějších skladeb celé nové desky. To sólo by s jeho kapacitou mohlo být i delší, volám sobecky do éteru! 

 

Dogma Art nebyli nikdy ani v minulosti přátelé klasických balad, ale tempo dokáží změnit, precizně zpomalit a až se sabbatovským feelingem doslova ohromit. Titulní song totiž ve svém úvodní části připomíná čiré doomové pomaláče z počátku 90. let 20. století. Když se tempo rozjede, jako byste slyšeli britské Cathedral. Ve skladbě Soud se na začátku kapela sice trochu zadrhne a deska jako by se na okamžik začala utápět v těžkopádnosti, jenže to je jen mžik, než přijde skvělé melodické sólo. Tohoto kontrastního rozpoložení se na celé desce dočkáme ještě několikrát, ale možná právě toto je jedno z poznávacích znamení znovuvzkříšené kapely. Zpěv Ládi se po letech ustálil v trojúhelníku limetallovského Fanyho, Ozáka z mimoňské bandy Na Knop Company a i s ozvěnami šelingerovského chrapláku. Rozhodně ho nemůžete dostat z hlavy! 

Kapela svou novou moderně alternativní skořápkou odlišuje od předchozí tvorby, která třeba na retrospektivních kouscích připomínala veskrze hitové Turbo. Současná Dogma Art zní energicky a moderně, ale zároveň nechává prostor pro filozofování, které se s grácií zrcadlí nejen v textech, ale i v hravých pasážích. Jsou tady totiž Hodiny času, jímž dominují krásné melodie s riffy, které ale po svém dráždí hutný prostředek písně. 

Špičkový závěr alba obstará nejdříve vpravdě filozofická Cesta života, která svádí k hloubání svým textem. Následující Návštěvník si nejdříve hravým způsobem oťukává posluchače, ale jen si tím připravuje půdu pro oldschoolovou thrash-punkovou kanonádu ve stylu Overkill nebo Motörhead. Tohle jsem vážně nečekal. Vokálně i náladově tahle píseň připomíná ve svém tvrdém pojetí schelingerovsko klasiku, píseň Cizinec. Na tenhle song se musí všichni fandové těšit naživo! Závěrečné Zrození je pak oslavou nejen symbolicky filozofickou, ale hlavně je cítit, že se kapela raduje ze svého opětovného hraní a nového tvoření. A otevřený konec slibuje jistojistě pokračování v budoucnu.

Album Vzkříšení dělá perfektní čest svému jménu pro nastávající éru Dogma Art, která neskrývá jasné ambice udělat v dalších letech na tuzemské hard´n´heavy scéně pořádný průvan!