Everything Everything přivezli do MeetFactory zvuky budoucnosti

Sobota 8. listopadu v MeetFactory začala docela nevinně. Oxfordští Low Island vsadili na kombinaci dvou synťáků, precizní rytmiku a emotivní vokály. Zpěvák a frontman této kapely sice působil jako z minulého století, samotný zvuk zněl však neuvěřitelné současně. Synthy byly úderné, melodie nápadité a celé to působilo jako pomalé otevírání dveří do jiného světa. A tahle „jiná realita" se naplno otevřela, když se na scéně objevili Everything Everything. 

Kapela nastoupila v uniformních oblecích s motivem radioaktivity, jako by přicházeli s varováním… Bez jediného slova spustili To The Blade a klub zůstal stát jak opařený. Žádné okecávání, žádné zdržování – jen plynulý nástup do propracovaného hudebního díla, kdy každý zvuk měl přesně definovanou roli a smysl. 

Frontman Jonathan Higgs s naprostou lehkostí pendloval mezi basou, kytarou a samotným zpěvem. Zvuk byl ten večer fakt dobrý – čistý, vrstevnatý, nádherně barevný. Basa byla místy výraznější, ale všechno do sebe zapadalo tak dobře, že to vlastně vůbec nevadilo. 

Brzy přišla první větší vlna euforie – Regret. Publikum okamžitě ožilo, zpívalo a pohybovalo se do rytmu. Opravdový vrchol večera přišel o pár minut později. The Wheel (Is Turning Now). Po dohrání skladby za mnou někdo poznamenal: „Ty vole, ten hlas..." A měl pravdu. Higgs místy zněl skoro andělsky – jeho hlas prořezával syntetické vrstvy, které působily až posvátně. 

V prostřední části setu se Everything Everything pustili do emotivnějších, pomalejších skladeb. Najednou se z prostředí digitálního světa stal intimní prostor, kde by člověk nejradši zavřel oči a jen poslouchal. Několikrát to působilo skoro jako bohoslužba – Higgs stál uprostřed pódia a zpíval způsobem, ze kterého šel občas skoro až mráz po zádech. 

A pak přišel návrat do tempa. Everything Everything uzavírali svůj set skladbami Spring / Sun / Winter / Dread a Distant Past, která zazněla se vším, co ji dělá ikonickou. Jakmile skladba skončila, publikum spustilo nekonečný potlesk. Pět dlouhých minut potlesku a výkřiků nakonec přimělo kapelu znovu se vrátit na pódium. 

Přídavek pak uzavřela píseň Warm Healer. Krásná, jemná, ale po tak explozivním finále působila skoro až křehce – publikum bylo nastartované a chtělo ještě jeden banger. Přesto fungovala jako tečka za večerem, který svou intenzitou utíkal až překvapivě rychle. Když Higgs naposled poděkoval a řekl: „Thank you Prague, I love this place," ozvalo se z publika jedno velké, spontánní „We love you!". Odezva, kterou si tahle kapela za svůj výkon víc než zasloužila.

Autorka textu: Anna Kubelková