Docuku udělali výrazný krok kupředu

Název šestičlenné hudební formace Docuku znamená ve valašském nářečí svižně, skočně, rychle nebo také kompaktně, dohromady. Právě tyto charakteristiky přesně vystihují muziku kapely z Valašského Meziříčí. Na svém třetím albu Kdybych já věděl .... udělala především ve skladatelské, aranžérské a pěvecké oblasti další poměrně výrazný krok kupředu.

Stejně jako na předešlých deskách Meziřečí a Domrtě! skupina Docuku šikovně kombinuje prvky folklóru s bigbeatem, na Balkán odkazující world music, romskou hudbou a swingem. Na rozdíl od předchůdců však na novince nabízí mnohem barevnější aranžmá, propracovanější vokály a šťastnou ruku měla i při výběru hostů. Navíc postupně a naprosto přirozeně přešla od lidových, i když výrazně upravených a do bigbeatu posunutých písní k vlastní autorské tvorbě.

Pestřejší aranžmá, nejen nástrojů, ale i vokálů, jsou především zásluhou producentů Idy Kelarové a jejího manžela Dezideria Duždy. Oba jsou známí svojí precizností, pečlivostí, schopností pohlídat si každý detail a dotáhnout všechny své představy do konce, aniž by ovšem znásilňovali přirozenou muzikálnost valašských hudebníků. Navíc Ida Kelarová v sobě nezapře sbormistryni, takže na albu zpívá pět ze šestice členů Docuku. Už jen poslouchat, jak se housle proplétají s akordeonem, kytarou, violou, kontrabasem nebo mandolínou a do toho zní krásně sladěné vokály, je hlubokým zážitkem.

Proč Irglová nezpívá více česky?

A když už Kelarová s Duždou byli ve studiu, první si s chutí zazpívala ve třech písních a druhý uplatnil svoji kytaru. Z hostů se však nejvíce mluví o oscarové Markétě Irglové. Když člověk slyší její výrazný zpěv a libozvučnou moravštinu v písních Rodiči a Holubí, je mu líto, že Markéta zpívá výhradě anglicky.

Ale už konkrétně k jednotlivým písním. Ve skladbě Rodiči vzdává skupina hold maměnkám a tatíčkům za jejich chování a lásku. Pod horů představuje energický, temperamentní song s rockovou energií a posmutnělým textem. Propracovanost aranží bere dech, instrumentální sóla dokazují, že muzikanti hrají nejen technicky precizně, ale především velkým srdcem. Takové spontánní nasazení už jsem dlouho neslyšel.

Stejnou sílu má Nedobře, jen tempo je trochu pomalejší. Straku otevírá uchu lahodící souhra houslí a akordeonu, veselá bajka v roztančeném, trochu kabaretiérském provedení. Vojna v duchu svého názvu je temnější, syrovější písní, Holubí jemnější, křehčí, ale vygradovanou skladbou s nezaměnitelnou Markétou Irglovou. Její hlas výborně kontrastuje s hrubším zpěvem Jiřího Buksy.

Texty o podstatných citech a pocitech

Název další písně je sice Vězeň ska, ale jedná se spíše o jakýsi swing. Nakonec se však posluchači i toho skáčka dočkají, ale takového milého moravského, valašského. Posmutnělá Chudoba patří k jemnějším, táhlejším kouskům, Zalubil ja je milostnou, na silné atmosféře vystavěnou baladou s výrazným vlivem romské muziky. Melancholie prostupuje smutnou píseň Fojtáši, naopak Hi (Háj) je strhující rockovou vypalovačkou, která musí roztancovat každého. Úžasná energie.

O zbytek neobyčejně pestrého alba se postará syrovější Posmrtná, přímočará hitovka Kdybych já věděl... s obrovským tahem na branku, hravá a vzdušná instrumentálka Pajukarokodan, sugestivní Krchov, odzpívaný téměř bez nástrojů, a závěrečný víceméně instrumentální návrat k úvodní skladbě. I druhá polovina desky potvrdila, že barevné a dotažené aranže spontánnosti kapely nejen neublížily, ale naopak podtrhly živelnost, případně procítěnost jednotlivých písniček.

Texty vycházejí ze známé Sušilovy sbírky, kde se, jak poznalo i mnoho jiných interpretů, nacházejí opravdové skvosty. Tedy silné texty o podstatných citech, pocitech a hodnotách, o lásce šťastné i nevydařené, pláči i smíchu, životě i smrti. Bez banalit a frází zachycují stěžejní okamžiky lidského života. Jsou stejně poctivé a upřímné jako hudba kapely Docuku, která může být na své album Kdybych já věděl ... zaslouženě hrdá. Připomíná sluníčko, rozdávající paprsky radosti a pohody na všechny strany.