Deskografie Green Day: kterak garážoví nounejmové explodovali až k pop punkovým operám

Pokud punkrockem rozumíme údernou, melodickou hudbu (bez kláves a dalších serepetiček) podanou s patřičně naštvaným xichtem, pak jsou Green Day bezpochyby jeho současným nejznámějším i nejúspěšnějším celosvětovým reprezentantem. Právě vydávaným děleným trojalbem ¡Uno, Dos a Tré! na sebe opět strhávají pozornost. Jednak díky marketingově perfektně propracované prodejní taktice a druhak kvůli očekávání kvality desek, kterou tak vysoko nastavili svými dvěma předcházejícími hudebními počiny. Ale pěkně popořádku, co vlastně Green Day za čtvrtstoletí své existence již stihli vyprodukovat? Nabízíme stručný přehled diskografie.

39/Smooth (1990)

Debutové album je paradoxně (oproti standardu mezi punkovými kapelami, které po úspěšném startu většinou upadají do průměru a zapomnění) z tvorby skupiny asi nejméně známé. Není divu. Přináší sice poctivý, s nadšením zahraný, ovšem veskrze průměrný punkrock konce osmdesátých let. Hodně podobné desky od hodně podobných partiček vznikaly tehdy v Severní Americe jako na běžícím pásu (připomeňme třeba Doughboys, Operation Ivy, Waltons atd.). Pro všechny byly typické nepříliš komplikované, úderné songy vycházející spíše z rockového undergroundu než z klasického ostrovního punku. A pochopitelně ovlivnění všudypřítomnými Ramony. Ze Smoothu, který vyšel (pod názvem 1,039/Smoothed Out Slappy Hours) ještě v reedici doplněný o dvě épéčka 1 000 Hours a Slappy, nejvíce vyčnívá úvodní skočná At The Library a Paper Lanterns, předznamenávající pozdější úspěšný styl kapely.

Kerplunk (1992)

V podobném duchu jako albová jednička se nese i dvojka Kerplunk (s garážově jednoduchým obalem), na níž už místo Johna Kiffmeyera bubnoval Tré Cool. Hudebně je to její zřejmé pokračování, ovšem technicky velmi dobře zvládnuté. Desky, kde jednoznačně nejpovedenější skladbou je úvodní rock´n´roll 2 000 Light Years Away, se nakonec prodalo solidních 50 000 kusů. Skupině to umožnilo intenzivní koncertování v klubech na obou stranách Atlantiku a hlavně smlouvu s velkým vydavatelstvím Reprise. Odchod od Lookout Records jí pak mnozí fanoušci vyčítali.

Dookie (1994)

Totálně zlomový počin v diskografii Zelenáčů. Deska, které se prodalo přes patnáct miliónů kusů na celém světě a je tak jejich nejprodávanější. Deska, atakující přední příčky nejrůznějších žebříčků (např. podle časopisu Rolling Stone 30. nejlepší nahrávka 90. let). Deska obsahující tři světové megahity Basket Case, Longview a When I Come Around. Jeden ze spouštěcích mechanismů tehdejší „malé americké punkové revoluce", kdy skupina spolu s Offspring a Rancid rozpoutala nový zájem o punk, na pár let ho poslala na komerční vrchol a pomohla ke zviditelnění řadě dalších, menších partiček. Kvality desky jsou ovšem z hudebního hlediska nezpochybnitelné: předcházející říznost je trochu chlazena popíkem, pro mladé publikum tolik důležitá dynamičnost a nasranost (hlavně v síle osobního sdělení prostřednictvím B. J. Armstronga, jež tolik nakoplo k úspěchu ústřední hitovku Basket Case) přesto zůstává. Navíc i navzdory určité žánrové pestrosti (kdy se střídají pomalejší skladby s rychlými) skupina dokáže stvořit jednoduché melodie s chytlavými a skočnými refrény pro punk tolik typickými.

Insomniac (1995)

Úspěchu Dookie bylo třeba náležitě využít a tak hned o rok později vychází následovník jménem Insomniac. Očekávání bylo obrovské a přestože se chlapci snažili, kvalit Dookie se dosáhnout nepodařilo. I když Insomniac není vůbec špatná deska. Naopak, jedná se o velice příjemný punkrock plný silných momentů jako třeba Stuck With Me (možná jejich nejlepší píseň vůbec) nebo Jaded. Celkově, díky prodejům a také řadě nominací na významná ocenění (Grammy, MTV Video Music atd.), lze Nespavce zařadit k té povedenější polovině greendayovské produkce. Za zmínku stojí ještě přebal odkazující na tvorbu hardcorových pionýrů Dead Kennedys, jehož autorem je známý kolážista Winston Smith.

Nimrod (1997)

Albem Nimrod se Zelenáči dostali tak trochu na scestí. Byli na (prvním) vrcholu popularity, ale zároveň museli snášet opakované veliké očekávání. Na to trochu doplatil Insomniac a Nimrod se doslova zmítá v žánrové roztříštěnosti a snaze kapely být za každou cenu originální a inovativní. Jaký rozdíl oproti Smoothu, ze kterého se valily jenom vypalovačky navzájem si podobné jako číro číru. Teď tu máme vedle vynikajících rychlých písní (Jinx, Reject, Playtupus či Grouch) náznak hardcoru (Take Back), poprock (Redudant) či akustickou baladu Good Ridance (k níž klip byl MTV oceněn jako nejlepší v kategorii alternativa). I přes hodně povedený, saxíkem do ska laděný King for a Day a naléhavé, foukací harmonikou umocněné Walking Alone celkově nepříliš povedené album, které se v prodejích ještě vezlo na vlně Dookie. Armstrong sice objasňoval, že „takovouhle desku jsme chtěli udělat už šest let," bylo však prostě znát, že kapela má to nejlepší za sebou.

Warning (2000)

Na přelomu tisíciletí Green Day (téměř) upadli do pankáčského pekla zapomnění. Pro pravověrné čerokýze už stejně dávno byli zavrženíhodnou, vyměklou komercí a pro běžného posluchače zase přestali být zajímaví. Nezměnila to ani deska Warning, potvrzující prodejní ústup ze scény (jejich jediné dílo, které nedosáhlo na platinu) na straně jedné, na druhé však nezměrnou chuť skupiny hledat a posouvat se někam jinam. Nejpodivnější výtvor v diskografii Green Day má neobyčejný kytarový zvuk, střídmé tempo a několik povedených kousků jako Cast Away, Warning nebo Fashion Victim.

American Idiot (2004)

Deska American Idiot se nerodila lehce (původní materiál byl ukraden a tak se dělala z gruntu znova, řešily se personální spory), o to větší (asi i nečekanější) bylo překvapení v podobě jejího nadšeného přijetí fanoušky, kritiky a médii. Nahrávka sklidila celosvětový úspěch, posbírala hromadu cen a prodalo se jí čtrnáct miliónů kopií. Byla to zkrátka hřejivá sprcha, jakou skupina potřebovala a umožnila jí návrat na vrchol, snad ještě výraznější než roku 1994. Zaslouženě, jelikož Idiot nejen obsahuje nepřebernou dávku hitů (vstupní eponymní vypalovačka, geniální Jesus of Suburbia evokující svou stavbou i délkou legendární Bohemian Rhapsody od Queen, hitové singly Boulevard Of Broken Dreams a Wake Me Up When September Ends atd.), ale je také postaven velice zajímavě koncepčně. Všechny písně tvoří dohromady jeden celek, jakousi punkovou operu o mladém punkerovi jménem JOS hledajícím své místo v beznadějném světě.

21st Century Breakdown (2009)

Co se povedlo jednou, bude fungovat i podruhé, řekli si Green Day a po dlouhých přípravách vyvrhli pod názvem 21st Century Breakdown další operu. Ještě propracovanější, ještě roztahanější, ještě ambicióznější… bohužel až příliš, takže běžný posluchač už tuhle parádu jen obtížně vstřebával. Tentokráte vypráví příběh dvojice Gloria a Christian řešící globální problémy současného světa. I přes pár výrazných momentů (Murder City, Static Age), rozdělení do tří částí a rozšíření skladeb o akustické instrumentální úvody se zkrátka jedná o pouhé rozvíjení (nebo vykrádání) Idiota. Deska přesto získala spoustu ocenění v čele s Grammy za nejlepší rockové album a prodeje šly i v digitální éře do miliónů. V dubnu 2010 měl na Brodwayi premiéru stejnojmenný muzikál a uvažuje se též o filmové podobě alba.

Trilogie Uno-Dos-Tré (2012)

Jsme ve žhavé přítomnosti. Green Day se rozhodli udělat zase něco netradičního a tak hromadu našetřeného materiálu, celé čtyři desítky písní, rozdělili na tři zcela samostatná cedéčka pojmenovaná jednoduše Uno, Dos a Tré. Na trh je pouští zhruba v měsíčních intervalech a hudebně se v nich vrací od velkoryse koncipovaných idiotských oper někam do první poloviny 90. let. Že to je návrat příjemný, ovšem ne úplně vyvedený, si můžete přečíst v recenzích na jednotlivá alba:

• Recenze alba ¡Uno!
• Recenze alba ¡Dos!