Chabý pokus o návrat

Upřímně - příliš nechápu smysl tohoto počinu od Anastacie. It's a Man's World vychází čtyři roky po posledním a nepříliš úspěšném albu Heavy Rotation, které svého času mělo navazovat na veleúspěšnou desku Anastacia, ze které snad každý zná aspoň jednu skladbu. Konkrétně například Left Outside Alone. Jeho smyslem je nejspíš upozornění na to, že se kolem zpěvačky zase začíná něco dít. Nicméně nevím, jestli je nejlepší tah uvést se zpět na scénu albem předělávek, k tomu všemu rockových skladeb mužských kapel a chtít za to peníze. Jasně, tenhle počin má být jen jakýmsi „prequelem" před vlastní studiovou nahrávkou, naplánovanou na rok 2013, ale i tak tomu nějak nemůžu přijít na chuť. Fanoušci jsou zjevně dost lační po materiálu s jejím hlasem, jelikož si prodejně nevede moc špatně.

Při výběru coververzí sáhla po vysloužilých rockových klasikách i po modernějších peckách. Ačkoliv jsem nikdy neměl žádný extra problém s její tvorbou, tak tady mě většinou bohužel tahá za uši přímo bolestně. Vždy jsem Anastaciu považoval za jednu z těch lepších popových moderních zpěvaček, má svojský výraz a barvu. A nedělá takové ty připotomnělé kudrlinky, které se v poslední době staly skutečným trendem. Ale když spustí už v úvodní klasice Ramble On od Led Zeppelin, tak mám chuť automaticky desku vyhodit z okna. U Foo Fighters a jejich Best of You přece jen předvádí své kvality. Řádně energická verze s výborným sólem. Doprovodná kapela podává hodně solidní výkon, bohužel se mi nějak nepodařilo vypátrat, kteří muzikanti jí desku nahrávali. Ale zpěvačce v první řadě nedokážu uvěřit, to, co zpívá, a za druhé prostě nemá tu sílu, jakou je pro tyhle rockové vypalovačky potřeba. Gunsovskou Sweet Child O’Mine uvádí celkem zprasený úvodní riff. A následně celá zprasená stopáž skladby. Kdybych to měl shrnout, co rocková vypalovačka, to průser. Vše završeno pofidérní verzí Back in Black od legendárních rockerů AC/DC. O stadiónovce You Give Love a Bad Name od slovutných Bon Jovi nemluvě. Já si nemůžu pomoct, ale na tohle Anastacia jednoduše nemá.

V baladičtějších momentech je to naštěstí lepší. Nejspíš to bude tím, že ty pomalejší skladby mají popovější vyznění, než rockové hoblovačky. Zpěvačka se neztrácí v bluesové You Can’t Always Get What You Want z repertoáru letos již padesátníků Rolling Stones nebo v baladě One od U2. Tu bych asi pasoval na nejlepší skladbu téhle kolekce, je vidět, že tahle baladická rovina zpěvačce sedí. Nicméně verzi od Johnnyho Cashe to nesahá ani po kotníky. Další skladbou, která ji sedí, je opět bluesem načichlá stará balada od Aerosmith, Dream On. Překvapivě i tvrdší Use Somebody od Kings of Leon dává celkem smysl. Nicméně má takové zvláštní prvenství. Asi je to jediná rocková skladba, která se zpěvačce povedla podat přesvědčivě. Závěrečná Wonderwall  od Oasis se mi velmi překvapivě po celém albu líbí snad více, než originál.

It's a Man's World je rozhodně rozporuplný a neřekl bych, že ho někdo s výjimkou těžkých zpěvaččiných fanoušků dokáže nějak výše ocenit. U mě to rozhodně není nic, k čemu bych se měl vracet. Pro zajímavost jsem mohl srovnávat s originálem, ale to není zábava na dlouho. A po zjištění, že se většinou nechytá, moje nadšení rozhodně neporostlo. Kvalitativně tak půl na půl, rockové vypalovačky jsou většinou úplně o ničem, baladické momenty jistou sílu mají. Ale nedivil bych se, kdyby album časem totálně zapadlo prachem v prázdnotě.