Červená nafouknutá bublina

Taylor Swift se pokusila následovat úspěch své předchozí dva roky staré desky Speak Now se svou čtvrtou řadovou nahrávkou Red, se kterou ji opět pomáhal početný tým muzikantů a producentů. Se svým poměrně originálně znějícím pohodovým popem se dokázala prosadit, tedy ve Spojených státech. Už získala spoustu ocenění včetně několika Grammy.

Na nové desce je jedna zásadní věc oproti starším deskám. Zpěvačka svou muziku trochu zcivilněla a poněkud osekala svůj košatý projev. Výsledkem je obyčejný pop, který tentokrát chytil celý svět. Důkazem je veleúspěšný singl We Are Never Getting Back Together, která je ale na můj vkus až příliš rozverná a rozhodně nepatří mezi nejlepší skladby alba. Ty nejlepší náboje totiž zpěvačka vystřílí hned na úvod v podobě skladeb State of Grace a Red. Pak už se jenom točí dokola a je docela pekelný problém celou desku doposlouchat do konce. Moc tomu ani nepomáhá fakt, že celá deska má přes hodinu. Pak už mě zarazila jenom pěkná The Last Time, ve které si zahostoval Gary Lightbody z kapely Snow Patrol. Konečně skladba, která ve mně dokázala vzbudit nějaké emoce. V téhle chvíli je vidět, co Swift sluší nejvíce. Vcelku civilní poprockový sound. I druhý duet s anglickým zpěvákem Edem Sheeranem patří k tomu lepšímu z desky. Jako by ten mužský prvek dokázal doplnit přesně chybějící faktory, které zbytku alba chybí. Ovšem na desce se experimentuje s celým spektrem popových žánrů od stupidit typu Katy Perry přes skladby, které v sobě skrývají inspiraci U2.

Bohužel ani nový tým producentů nedodal desce šťávu. Zvukově je sice bohatá, ale vše je zbytečně samoúčelné, bez nějakého výraznějšího smyslu. A vzhledem k velkému počtu spolupracovníků, přičemž každý dělal na jiné skladbě, dochází k roztříštěnosti celé desky. Všech těch šestnáct skladeb vedle sebe stojí jen tak ledabyle, desce chybí nějaká jednotící koncepce. V dnešní době k mojí spokojenosti nestačí pouze pěkná melodie a výrazný refrén. Bohužel Swift má pro mě i dost nevýrazný hlas, který vůbec nevybočuje z řady průměrných popových zpěvaček, takže bych si ji dokázal splést s kýmkoliv.

Závěrem? Pro mě těžce podprůměrná deska průměrné zpěvačky. Ale protože je průměrnost společností vyžadována, tak je samozřejmě taky velmi oblíbená. Stejně jako další produkty americké popkultury, které by si pozornost zasloužily ještě méně, než nafouknutá bublina jménem Red.