Caligula's Horse v Praze ukázali vyhlášenou australskou slušnost i hudební tvořivost

Jeden z progresivně metalových a rockových leaderů Caligula's Horse vyrazil na evropské turné k podpoře aktuální novinky „Charcoal Grace". Pražská zastávka připadla na 16. květen a místem činu se stal klub Rock Café. S australskou čtveřicí vystoupili němečtí The Hirsch Effekt a Four Stroke Baron ze Spojených státu.

Na úvod pódium v podzemních prostorech patřilo američanům. Four Stroke Baron kombinují progresivní rock s velkou dávkou alternativy, což z nich dělá velmi zajimavý hudební celek. Zpěvák Kirk Witt si se svým hlasem rád hraje pomocí hlasového modulátoru a díky všemožnému echu a efektům jeho hlas zněl jako hlášení zpráv z rozhlasu v 90. letech. Ostatně, celý jejich koncert se nesl v trochu komediálním duchu. Baskytarista, který patrně s pevnou dvojící, zpěvákem Wittem a bubeníkem Mattem Vallarinem, hraje pouze naživo a jehož jméno se mi nepodařilo dohledat, při každém songu juchal a byl az přehnaně nadšený, jako typický teenager z béčkových amerických komedií. Hudebně byli Four Stroke Baron velmi zajimaví. Jejich forma progresivního rocku je velmi artistická a mnohými asi zůstali nepochopeni. Při poslední skladbě došlo k bizarní situaci, kdy si bubenik Vallarino baskytaristovi řekl o činel z hlavní sestavy, která byla připravená pro Caligula's Horse. Nevšiml jsem si, jestli se něco stalo s jeho soupravou nebo zkrátka měl pocit, ze má činelů málo. Američané pobavili, do historických análů se ale asi nezapíšou moc tučným písmem.

Trojice vystřídala trojici a druhá předkapela The Hirsch Effekt předvedla diametrálně odlišnou show. Německé trio má svůj progresivní metal postavený na více ortodoxních základech. Jejich zvlaštností byly texty v němčině, což se příliš často neslyší. Pánové měli skvelý pohyb, velmi dynamické skladby a plno zajimavých zvratů. Pomyslným čtvrtým členem kapely byla v Praze světelná show, která s jejich tvorbou vyborně pracovala a vytvářela takový německý industriální výraz. Pokud se budu držet státních stereotypů, byly krásně vidět rozdíly mezi rozparáděnými a lehce infantilními američany a precizními a organizovanými němci. Tohle prosím berte s rezervou. The Hirsch Effekt nabídli opravdu efektní koncert.

Po experimentování už zbyl čas pouze na to nejdůležitější. Australská čtveřice Caligula's Horse přijela představit své nové album, ale nabídla toho mnohem více. Pánové koncert pojali jako takové lehké bilancování a po úvodních kusech „The World Breathes With Me" a „Golem" si vzal slovo zpěvák Jim Grey. To je mimochodem prototyp skvělého frontmana. Úžasný vokální rozsah, skvělé vystupování a charisma, vtip, pokora a pohoda. To se vše projevilo hned v prvních vteřinách, když při intru tleskal a děkoval všem v sále za účast. Když si takový člověk vezme slovo, necháte se přesvědčit k čemukoliv. Zvlášť, když nás začal „přemlouvat” k cestě napříč diskografií Caligula's Horse. To by odmítl jen blázen.

Dodal, že je se seznamem skladeb nadmíru spokojený, ať už se nám to líbí, nebo ne. Album „Bloom" reprezentoval famózní desetiminutový epos, kdy pánové spojili skladby „Bloom" a „Marigold". Při ochutnávce desky „In Contact" z roku 2017 Grey představil bubeníka Joshe Griffina, jelikož to bylo jeho první album s kapelou. To reprezentovaly skladby „Dream the Dead" a „The Hands are the Hardest", kterou na tomto turné hrají vůbec poprvé. Připomněli jsme si i nepříjemný rok 2020, a to kvůli desce „Rise Radiant", na které poprvé pracoval i aktuální baskytarista Dale Prinsse. Z této fantastické desky nám chlapci zahráli hitovky „The Tempest", „Slow Violence" a „Oceanrise". Při návratu do aktualního roku a před představením dalších nových skladeb dal Grey prostor k úklonu i kytaristovi Samu Vallenovi, s kterým v roce 2010 začínal. Zároveň opět poděkoval i všem divákům, díky kterým mohli se svou muzikou začít jezdit po světě, o čemž se jim údajně ani nesnilo. No, a oslavili to peckami „The Stormchaser" a „Mute". Skvělý setlist, i když...já bych si rýpnul. Ale dělat to nebudu.

Greyův naprosto uvolněný a skromný smysl pro humor se projevoval po celý koncert mezi písněmi. Vrchol však proběhl na samotný závěr, kdy mělo přijít na řadu tradiční vytleskávání a prosba o ještě jeden song. Rock Café totiž nemá backstage přímo za pódiem a kapela musí odcházet skrz celý sál. Grey to vymyslel šalamounsky a požádal diváky, aby se otočili zády a předstírali, že kapela odešla z pódia. Po krátkém komickém potlesku tedy ješte jednu piseň zahráli a byla to „Daughter of the Mountain". Pak už se jen děkovalo, rozdalo se několik suvenýrů a kapela odešla ze sálu nechávajíc se plácat po zádech. Právem.

Reportáž se můze zdát až příliš zaujatá. A taky že je. Caligula's Horse je dle mého názoru aktuálně jedna z nejlepších (nejen) progresivně rockových kapel a to nejen díky desce „Charcoal Grace". Vyborné vokální výkony, úžasné kytarové umění, skvěle znějící basa a bezchybné bicí, to vše spojené do epických a překvapivých struktur s ohromující gradací. Tady není, co řešit. Stejně tak tomu bylo i loni na festivalu Brutal Assault. V přítomnosti této kapely jsem v Rock Café zažil naprosto špičkový večer.

Úvodní fotografie pochází z facebookového profilu skupiny Caligula's Horse.