Bolest, katarze, i krása: to vše byla Amenra

Pro některé lidi je pondělí k bolesti absolutně dostačující. A pak existují ti, kteří onu bolest potřebují ještě více prohloubit a procítit. A sešlo se jich překvapivě mnoho, protože toto pondělí byl pražský Palác Akropolis na hranici své kapacity.   

Fanoušci se sešli nejen kvůli vystoupení post-metalových průkopníků Amenra, ale i jejich předskokanům Year of the Cobra. Ti otevřeli večer před plným sálem, jelikož návštěvníci čekali venku již dobrou půlhodinu před vpuštěním do klubu. Jedná se o dvojici, která nám ukazuje, že kytary v tvrdé hudbě někdy nejsou potřeba. Je tvořena vokalistkou Amy Tung Barrysmith s její basou, vyluzující masivní groove, a bubeníkem Jonem Barrysmithem. Kapela zvukově místy připomínala Electric Wizard, naproti jejich těžké psychedelické hudbě jsou ale Year of the Cobra zjemněni Amyiným zpěvem. Její bohatý alt, doplněný o Jonovu emotivní hru na bicí vykouzlily skvělou atmosféru.  

Pro Amy to byl jistě náročný večer, protože v hraní na baskytaru pokračovala i s Amenrou. Jejich vystoupení jsou pokaždé velice syrové a téměř divadelní. Těžká a emotivní hudba nás bere na rituální cestu, která je umocněna projekcí, promítanou za kapelou. Odmyslíme-li si některé návštěvníky, kteří se rozhodli do atmosféry ponořit až příliš a dělat problémy, setkali jsme se u něčeho postvátného, co se dá těžko uchopit smysly a popsat slovy.

Jejich frontman Colin zpívá většinu času otočen zády a nešlo si nevšimnout, že jeho srdceryvný křik takhle z nějakého důvodu zní ještě o cosi lépe. Postupně ze sebe strhával vrchní oblečení, až se s holými zády svezl k zemi. Poslední song, přízračně nazván Ritual, dostál svému jménu. Ve směsi zvuků a obrazů, které místy prostupovala hustá mlha, se diváci naprosto ztratili. A pak bylo po všem. Tento rituál nepotřeboval oběť, ale zanechal v člověku něco mezi prázdnem a konejšivým pocitem z toho, že ten večer opravdu cítil.   

Autorka textu a fotografií: Klaudia Ligačová