10 stupňů smutku v lásce Jimmy Eat World

Americká rocková parta, často zařazovaná do škatulky s názvem Emo, Jimmy Eat World, se vrací s osmým studiovým albem Damage, se kterým jí pomáhal Alain Johannes. Kapela toho má za sebou za dvacet let své existence už hodně. Je snad ještě možnost na nějaké zlepšení v rámci tohoto žánru, když už mají na kontě dvanáct let starou Bleed American?

Ta možnost tu samozřejmě je jen malinká, ale to kapele nebrání v tom, psát dál solidní skladby a udržovat se stále na dobré úrovni. Od vydání čtvrté přelomové desky Bleed American totiž kapela sice tuto laťku už nepřekonala, ale nikdy nevydala žádný propadák. A tak je tomu i u novinky Damage. Kapele vždy jen ubližovalo její nejisté zařazování, ale ať už je považována za emo, power pop nebo alternativní rock, je to jedno. Hlavně, že má stále co ukázat.



Deska se rozjíždí hodně svižně a hned první udeří dost možná to nejlepší z ní. Appreciation je totiž důkaz, že Jimmy Eat World tu stále mají své místečko. Skladba s velmi silným poprockovým refrénem hned v úvodu usadí posluchače do židlí. Deska je ale opět směsicí více stylů. Jsou tu jasné kytarové skladby, jemnější balady a pak takové směsice obojího, mezi které patří právě jednička. Do té druhé kategorie patří druhá a titulní skladba Damage. Ta sice nemá čím překvapit, ale rozhodně nijak album neshazuje.



Mezi ty kytarovější kousky patří i první singl I Will Steal You Back, který si rozhodně zaslouží být singlem. Píseň má spád a silný refrén. Další kytarovka How'd You Have Me má nejsilnější a nejtvrdší riffy na albu a je dalším velkým tahákem. Silnými refrény se to na albu jen hemží a s dalším takovým přichází předposlední Byebyelove. Po jemném baladickém úvodu se rozjede úderný refrén, kde se Adkins loučí se svou láskou.

Textově album opravdu odpovídá svému názvu. V titulní skladbě slyšíme touhu po opětovném smíření, úvodní singl je plný žárlivosti, baladická Book of Love je zase plná romantického selhání, v závěrečné You Were Good naopak nostalgické vzpomínání. Adkins tu opravdu vypsal všechen žal ze svých osobních zkušeností a album je tak jakýmsi desetibodovým průvodcem se zlomeným srdcem.



K tomu lepšímu pak ještě patří No, Never, která je opět jistou směsí a prostě typickým JEW songem, plus něco navíc jí dodává i lehká příchuť synťáků. Něco do sebe má i nejněžnější song desky Please Say No se svým svěžím baladickým refrénem. Album uteče velice rychle a po 37 minutách je konec. Žádná dlouhá sóla ani instrumentální party. Prostě jen deset klasických písniček.

Damage je poctivou rockovou nahrávkou, která rozhodně nenudí. Kapela už není tak tvrdá jako ve svých začátcích, ale po dvou chladnějších albech je tu opět v plné formě a předvádí vše ze svého umění. Damage nepřekoná Bleed American nebo Futures, ale sympaticky jim sekunduje a spolu s deskou Clarity se může prát o třetí místo v žebříčku kapely. Navíc na živo rozhodně bude deska ještě silnější.