Vystudovaný
inženýr chemie, milovník Jeepů, programový ředitel, moderátor, podle kolegů
zajímavý a chytrý chlapík, který letos slaví pracovní
jubileum. A já musím konstatovat, že rozhodně sympatický. Standa
Rubáš z Rádia BEAT mi odpověděl na pár otázek.
Hudební
knihovna: Vzpomeneš si, jaká muzika Tě poprvé chytla za srdce, že jsi bez ní
nemohl žít? A kolik Ti bylo?
Standa Rubáš:„Tak
to je dobrá otázka! Svou zkušenost z dětského sboru Zvoneček v Chebu
raději přeskočím, i když mé pěvecké sólo v chebském divadle, s textem Kdybych
měl odpověď dát, proč mám svou zemi tak rád, se stalo legendární a kamarádi se
mi za to dodnes smějou. No, co mne opravdu chytlo asi vím. Mohlo mi
být tak šest nebo sedm let, šmrdlal jsem na housličky a dost strašně. V paměti
z té doby mám na xeroxu okopírovaný zpěvník a v něm Tam kde leží Little Bighorn
je indiánská zem. A to jsem se tehdy pokoušel hrát pořád dokola. Když jsem
kráčel s futrálem do lidušky, děti na mě z pískoviště volaly, hele, Kyslík
jde! Ale jo, to mě bavilo. U nás doma se jelo country a Dalibor Janda."
HK: Která z
českých skupin Tě baví delší čas a proč?
SR: „A další dobrá
otázka. Pro mne klasici, Blue Effect, Krausberry, Luboš Pospíšil,Vláďa Mišík,
Visáči, Vítkáči, Michal Pavlíček, Tomáš Hajíček a Krucipüsk, Arakain. Je to
muzika tak nějak jiná, co se s léty neošoupe. Bude to i tím, že později jsem s
těmi muzikanty strávil nějaký čas, ať už v rádiu nebo někde na turné a přibyly
mi k tomu i osobní zážitky. Třeba hledat krvácejícího Martina Krause v noci v
obřím areálu budějické nemocnice, tak na to si po letech vzpomíná i on. A
určitě i ta paní doktorka, která mu zašívala hlavu a on jí u toho pěl. Chceš
vědět co? Ještě včera jsem ho měla v ústech...jasně, že Platinový můstek.
Ó Bože můj!"
HK: Hrál jsi
někdy v nějaké skupině? A na jaký nástroj?
SR:„Výborná
otázka! No jo, hrál. Ona ta skupina zkoušela a naštěstí nikdy
nevystoupila. Na nástroj žádný, já si po cestě na první zkoušku koupil
mikrofon, že budu zpívat. Vláďa Gorgel si koupil po cestě basu, a tak jsme to s
dalšími kluky dali dohromady. Původní název Význam vývozu řepky olejné do
severního Nepálu neprošel a časem se ustálil název MVK, což znamenalo Masakr v
kočárkárně. No jo, nic moc, vím. S dalšími pivy pak zkratka získávala mnoho
dalších významů, často nepublikovatelných. Zkoušeli jsme dole v pražském Kainu,
než se otevřelo. A když už chodili lidi, šli jsme nahoru a měli
soustředění. My tu kapelu podle mě tehdy fakt měli jen proto, abychom mohli
ještě před otevíračkou chodit do hospody. Vlastně jediný, kdo v té první
sestavě opravdu uměl hrát, byl Honza Gorgel - Gorgy. Když se dnes potkáme na
koncertě Dymytry, s nostalgií zavzpomínáme: "Hele, kde my jsme mohli být,
kdybychom fakt zkoušeli"!"
HK: Jaká muzika
Tě hodně baví, rock, metal nebo i vážná muzika?
S
R: „S
vkusem to mám takové pestré. Rock, metal, blues, či nějaké ty modernější
odnože doplněné o trochu elektroniky. Když se to dělá vkusně, tak proč ne.
Vážnou hudbu si doma nebo v autě popravdě moc nepouštím. Jednak jsem správně
profesionálně zdeformovaný a taky zmlsaný rypák, takže poslouchám BEAT a hledám
chyby. Případně listuju v ostatních rozhlasových stanicích dle hesla, že
je dobré poznat nepřítele. A kdybych měl vytáhnout něco, co by se ode mne
asi nečekalo, tak je to americké country nebo countryrock. Třeba Trace Adkins,
Gretchen Wilson, Big and Rich a další."
HK: Tak to
country bych vážně nečekala. Co říkáš na úroveň české muziky, je třeba ta
rocková srovnatelná se světovou?
SR:„Myslím, že
ano. Zvlášť v posledních letech se mi zdá, že tu přibývají kapely, které to
pochopily a mají šanci i někde za hranicemi. Jednak přišly na to, že v
obýváku jen těžko vyrobí opravdu dobrý zvuk, že je dobré mít producenta a že to
celé stojí balík peněz. Zkrátka ten "velký svět" není jen o tom se s
kamarády muzikou bavit, ale fakt to brát trochu jako firmu a tím pádem do toho
celého investovat nemalé peníze s tím, že se to jednou možná vrátí. Uvedu
třeba John Wolfhooker, Marina, Doctor Victor a je jich mnohem víc."
HK: Chtěl jsi pracovat
v rádiu?
SR: „Nemůžu říct,
že nechtěl. Rádio a muzika mne bavily vždycky. Dodnes si pamatuju na první den
vysílání rádia Egrensis v Chebu a na Leoše Mareše, který tam začínal a nikdo ho
neznal. Fascinovalo mne to, ale nikdy nenapadlo, že já v rádiu skončím. U mě se
brzy ukázalo, že sporty nebo manuální práce nebude to pravé, však mi doma
říkali, polož ten míč a jdi si raději číst. A já četl, to mi šlo. Nakonec
to došlo až ke státnicím na VŠCHT, takže moje dráha měla být v chemii. Nějak
jsem ten obor minul, ale nelituju. Když při úklidu narazím na svou diplomovou
práci, vždy si povzdechnu. Jo, chemie je krásná věda."
HK: A jak jsi
se tedy k práci moderátora dostal?
SR: „Asi jako
všichni, nějakým kotrmelcem? Já vlastně neznám nikoho, kdo by si řekl, já jdu
do rádia a šel. Prostě se to všem tak nějak stalo, stejně jako mě. Já, kluk z
malého města, jsem šel do Prahy studovat. A rychle zjistil, že pokud se
mám něco na koleji učit, tak jen v noci, to hladina hluku občas klesne. No
a u toho jsem poslouchal BEAT. Mailem jsem se tam tenkrát zeptal,
jestli neplánují nějakého moderátora na noc, abych na biflování integrál,
derivací a plánů fabrik nebyl sám. A povedlo se, trefil jsem se do
doby, kdy si na poradě řekli, že zkusí experiment a vytáhnou někoho z ulice,
kdo o tom nic neví a pokusí se mu to rádio nacpat do hlavy. Tu chemii jsem
nakonec dostudoval. Ve škole mě profesoři zkoušeli a já jim zase pokládal
soutěžní otázky o lupeny. Ale protekci jsme neměli nikdo."
HK: Jak dlouho
už moderuješ a pracuješ v Beatu?
SR:„Už je to
letos jubilejních 15 let. Dokonce si pamatuju, že jsem své poprvé měl 5. 6. 2005.
Měl jsem štěstí, tak nějak jsem tím životním kotrmelcem do toho spadnul,
nejdřív jakože na brigádu, na pár dní. No a zatím se mnou nevyrazili dveře, i
když uznávám, že jsem často dost komplikovaná osobnost."
HK: Co Tě na té
práci baví nejvíc?
SR:
„To je jednoduché, ona nikdy není stejná. Protože jak se změní v rutinu a
stereotyp, je čas jít o dům dál. Práce je to náročná, časově i psychicky.
Neumím si představit, že bych tam chodil jen si odkroutit tu svou osmičku, to
by se nedalo. A kdyby jen osmičku! S nadsázkou (velkou) říkám, že lidi z rádia
jsou jako hasiči. Musí to hrát v noci, ve dne, na Štědrý den i na Silvestra.
Během těch 15 let jsem rádio prošel od půdy po sklep, dělám toho víc než jen
moderování, neustále se něco nového učím a pořád je třeba něco vymýšlet,
zkoušet či měnit. Prostě je to takové nikdy nekončící vyrábění něčeho, co není
vidět, nejde to změřit ani zvážit a nikdy nevíš, jakou reakci to vyvolá."