Sunshine - Karmageddon

Kapelu Sunshine jsem poprvé zaregistroval v roce 2005, kdy se přihlásili s průlomovou deskou Moonshower and Razorblades. Tedy, průlomovou v tom smyslu, že si jich začali všímat i domácí fanoušci. Do té doby měla cejch české kapely, která je ve světě slavnější, než na domácích pódiích. Při takových pitomostech, které produkuje český mainstream a česká kytarová scéna je to fakt škoda.

Po Moonshower... se Kay a jeho kompanie vydala cestou tanečnější a elektroničtější muziky, která mi ale příliš neříkala. S deskou Karmageddon však dochází poněkud k návratu směrem ke kytarově orientované muzice. První, co se dá při poslechu postřehnout, je řádné potemnění materiálu. Někomu to může připadat pořád jako pohádky pro děti, ale pokud se na tu atmosféru zaměříte, musíte uznat, že skutečně nejde o žádné zpívánky. Přiznám se, že při prvním poslechu jsem byl trochu na rozpacích, protože hned první skladba Today (Is Not The Day) se i přes zjevnou melancholii rozjíždí tím prapodivným tleskavým rytmem, na který jsem víc než alergický a první dojem tedy za moc nestál. I když nelze upřít pěknou instrumentaci a perfektní zvuk z dílny Dušana Neuwertha a cit pro pěkné melodie. Hned druhou Seven Sins, Seven Signs si kapela ale reputaci napravuje a jde o solidní svižný kousek, kterých na desce obecně moc není. Při jejím poslechu mě napadlo, jak daleko tohle má do standardní české produkce, a zkoušel jsem si představit „kapely pro maminky" typu Chinaski, Kryštof a podobné, jak se pokouší aspoň vzdáleně získat podobnou atmosféru a kompoziční promakanost.

Se stopáží skladeb se nikdo moc nepáral, tudíž deska příjemně uplne rychleji než klasická školní hodina. Pokud si opravdu dáte práci, a věnujete desce dva až tři poslechy navíc, začnete objevovat skladby, které chytnou za srdce. Aspoň u mě tomu tak bylo. S nástupem třetí NFNY, která je zároveň i klipem, začíná trojblok perfektních skladeb, ve kterých si Sunshine nezadají s anglickými kytarovkami typu Placebo, či s přiznanými vzory The Cure  či Joy Division. Především dojemná Crimson Curse s jemným kytarovým vybrnkáváním v pozadí a přesvědčivým projevem Kaye patří k vrcholům alba společně s Astrogen Nostalgia. Deska mimo pomalejších zádumčivějších skladeb obsahuje i svižné kousky jako The Night is on Fire nebo Karmageddon. Rozhodně ale nejde o žádné hardcorové divočárny. Pro mě ale postrádají to charisma, které obsahují ty skladby pomalejší a zádumčivější. Co jsem nepochopil, je zařazení elektrického HC We Carry a Third World Briefcase, protože vůbec nezapadá do konceptu alba a nenacházím v ní nic, co by stálo za pozornost. Asi si chtěli hoši připomenout, jaký to bylo hrát hard core.

Deska není rozhodně na jeden poslech, získává si vaši přízeň postupně, a protože tu v podstatě nejsou punkové vypalovačky, jde o kytarovou náladovku, která dokáže zpříjemnit nejeden večer. Ať už na procházce zšeřelým městem či při přemýšlení nad skleničkou. Jen ten blbej HC úlet na konci si mohli odpustit.