Michal Prokop: Už je to napořád!

Jiří Hroněk, 16. 12. 2016

Ve středu 21. prosince završí Michal Prokop vánočním koncertem v pražském Foru Karlín svůj velkolepý rok. Rok oslav sedmdesátých narozenin, v jehož rámci proběhl v srpnu jedinečný festival Krásný zráty Live 70, vyšla CD a LP reedice kultovního alba Město ER a v neposlední řadě také výpravný box Už je to napořád 2000-2012.

V srpnu jste oslavil narozeniny ve velkém stylu - spíš než o rozsáhlý koncert s hosty šlo o vlastní festival. Jaký byl z pohledu oslavence?
Byl to rozhodně regulérní festival, dvoudenní, a myslím, že se hodně povedl. Krásné prostředí v amfiteátru v Lokti, solidní počasí a skvělá atmosféra v publiku i v zákulisí, dnes veltmansky nazývaném „bekstejdží". Ta nálada myslím docela naplňovala motto celé akce. Krásný ztráty Live 70 byly totiž moc pěkným setkáním různých lidí, různých generací a i různých hudebních stylů. Což jsme přesně chtěli, když jsme použili název, evokující moji někdejší televizní talkshow. No, a pak Město ER, po pětačtyřiceti letech od natočení, poprvé živě, a s Karlovarským symfoňákem. Lepší oslavu si asi nedovedu představit.

Byla ta pódiová premiéra zaznamenaná?
Ano, byla. Natočili jsme si ten náš koncert v soukromé produkci a Česká televize by měla tenhle záznam, který mi moje rodina v čele s mou manželkou darovala jako dárek k narozeninám, odvysílat snad někdy před vánoci na kanálu ČT ART. Přesný termín ale v tuhle chvíli ještě neznám.

Na koncertě jste i pokřtili výpravnou reedici, vydanou po 45 letech. Proč se vlastně na ni tak dlouho čekalo?
Tady došlo k jakési neplánované synergii – když jsem se rozhodl Město ER koncertně zahrát v Lokti v srpnu, Supraphon, vydal album v reedici v tomhle roce. Takže ta koncertní premiéra vlastně synchronizovala i termín vydání reedice právě na to srpnové datum, kdy jsem slavil své sedmdesátiny. Jedna reedice alba už vyšla před lety, ale tentokrát se podařilo album vydat znovu i na vinylu, a s původně zamýšleným obalem. Tedy bez bonusů, přesně tak, jak tehdy v začátku normalizace v sedmdesátých letech vyjít nemohlo. Je to všechno dost podrobně popsáno v textu, doprovázejícím vinyl i CD na obalu a v bookletu.

Pražskou koncertní premiéru Města Er chystáte i na vánoční koncert do Fóra Karlín. Bude to poslední možnost vidět spojení s orchestrem naživo?
Doufám, že snad úplně ne, je zájem o tohle představení ještě v Brně a možná i jinde v příštím roce, kdy oslavíme stoleté výročí narození Josefa Kainara, který napsal text k téhle skladbě. Ale je to velmi složité organizačně i ekonomicky, je to výjimečná záležitost, solitér, který se nedá hrát běžně, a tak moc příležitostí tohle vidět a slyšet určitě nebude.

Máte už jasný program? Co všechno ještě ten večer zazní?
Kromě pražské premiéry Města ER s Karlovarským symfonickým orchestrem bude jako obvykle v programu i vystoupení dalšího hosta, tentokrát to bude Michal Ambrož se svými spoluhráči. Doufám, že se nám povede zase i něco společného. Jinak samozřejmě bude koncert průřezem naší tvorby za těch už padesát let, co stojím za mikrofonem.

Čerstvě vám nyní vyšel i šestidiskový komplet, shrnující tvorbu od roku 1989, který bude v Karlíně pokřtěn. Je na něm opravdu všechno? Nebo jste tam něco úmyslně nedali?
Je tam všechno, co vyšlo v době od mého odchodu do politiky v roce 1990, až dodnes. Jediné co chybí jsou dva videozáznamy koncertů z Lucerny 2006 a z divadla Archa 2013. S firmou Supraphon, která tenhle druhý souhrnný box mých nahrávek Už je to napořád vydává, jsme se dohodli, že půjde pouze o audio záznamy na CD. Jde totiž hlavně o pokračování toho prvního boxu Pořád to platí z roku 2008, který je i v podobném designu od Maťo Mišíka. A já jsem moc vděčný za to, že to vůbec chtěli vydat, i když tentokrát ani jedno z těch původních alb není z jejich katalogu, takže se to muselo licencovat od jiných vydavatelů.

Zájem o vaše koncerty je dnes srovnatelný se zájmem o zahraniční legendy, ale zároveň se blížíte věku, kdy mnozí kolegové se slávou vyhlašují odchod ze scény. Máte to v budoucnu také v plánu, a nebo naopak ve vás spíš přetrvává ono rockerské "američtí bluesmani vystupují i v devadesáti, tak proč ne já?”

No tak, že bych ohlašoval konec, to tedy rozhodně ne. A jestli budu hrát do devadesáti, to taky netuším. Spíš řeším jiný problém – abych poznal, kdy toho mám nechat. To je moc důležité. Nejhorší totiž je, když vám to přijde říct někdo jiný. Snad to ještě nehrozí.

Foto: Martin Kubica

GALERIE