Kolegové, příbuzní a známí vzpomínají na Karla Zicha s láskou

Po memoárech Luboše Andršta a Michala Prokopa vydává nakladatelství Galén další knihu o českých muzikantech. Tentokrát je věnována Karlu Zichovi, nese název Dvanáct strun Karla Zicha a jejími autory jsou Michal Bystrov, Marta Bystrovová a Zdeněk Hazdra.

Na začátku byla stará, oprýskaná kytara. A dva kamarádi, kteří si vysnili knížku o životě slavného strýce jednoho z nich. Navazovali pomyslné struny, pokusili se ten ztichlý nástroj rozehrát. Jak přibývalo postav, rostl i počet autorů. Vznikla unikátní sbírka rozhovorů, jakýsi kubistický portrét, z jehož úhlů lze složit pestrý obraz osudů zpěváka Karla Zicha i lidí kolem něj. Jedna z největších hvězd české pop music zemřela předčasně, v pouhých pětapadesáti letech. Kolegové, příbuzní a známí na ni bez výjimky vzpomínají s láskou. A také s posmutnělým úsměvem, protože slušný a pohodový člověk, fajn táta a muzikant od pánaboha Karel Zich tu mohl a měl být ještě dlouho…



Kniha Dvanáct strun Karla Zicha by nevznikla, nebýt úzké součinnosti všech žijících členů Zichovy rodiny. Jim patří velký dík a bez nich by nespatřilo světlo světa ani CD plné zvukových pokladů ze zpěvákovy pozůstalosti.

Karel Zich na stránkách této knížky ožívá v cenných a jedinečných vyprávěních obou jeho žen, Nataši a Jany Zichové, dětí Adély a Karla i švagrové Dagmar a synovce Otakara. Historii rodu Zichů osvětluje Karlova sestra Marie Bořek-Dohalská. O Karlově profesním životě hovoří kritik Jiří Černý, někdejší šéf kapely Flop Michal Pavlík, zpěvačka Lenka Filipová, hudebník a pedagog Jiří Hlaváč a textař František Novotný. Zichovým začátkům ve skupině Spirituál kvintet i jeho návratu k témuž souboru po sametové revoluci jsou věnovány obsáhlé rozhovory s Jiřím Tichotou a Dušanem Vančurou.

Třešinkou na dortu je více než dvacítka kratších vzpomínek Karlových přátel a souputníků včetně Jiřího Bělohlávka, Jiřího Pavlici, Petra Jandy, Marty Kubišové, Michala Prokopa či Zuzany Michnové.

Přiložené CD Dvanáct strun Karla Zicha (Sám se svou kytarou) obsahuje devatenáct raritních nahrávek, z nichž nejstarší pochází ze šedesátých let a nejmladší z roku 2004, kdy Karel Zich tragicky zemřel. Fanoušci zde najdou skutečné klenoty – včetně části jeho pozdního akustického recitálu, živého provedení starých blues a spirituálů i dvou dosud nevydaných nahrávek se Spirituál kvintetem. Ve většině případů jde o sólová vystoupení jen za doprovodu zvonivé dvanáctistrunky. Cílem editora bylo podívat se na talent a tvorbu Karla Zicha z pohledu těch, kdo ho spíše než za hvězdu českého popu považovali za prvotřídního hráče na dvanáctistrunnou kytaru a zpěváka s neuvěřitelným, téměř soulovým feelingem.



UKÁZKY

Karel Zich přišel na svět 10. června 1949. Jako nejmladší ze tří dětí se v rodině vymykal. Sestra Marie (ročník 1937) se odmalička dobře učila, očekávaly se od ní výsledky. Později se na pražské Univerzitě Karlově stane uznávanou kapacitou přes francouzskou fonetiku a verbální komunikaci. Prostřední Otakar, narozený v roce 1945, se už tolik snažit nemusel. Prospíval však výborně, učení mu šlo samo, i hra na housle. Jeho mladší bratr Karel – v rodině se mu přezdívalo Kulíšek, zatímco Marii se říkalo Otka či Oťula a Otakarovi zase Otouš – nebyl vysloveně studijní typ a měl pověst pěkného kvítka.

„Já jsem mezi hodné žáky nikdy nepatřil," přiznával po letech. „Ještě více se to vyjímalo v porovnání s mými staršími sourozenci, kteří chodili do vyšších tříd a měli samé jedničky. Já jsem tuto naši tradici prolomil, a to hned od první třídy, kdy jsem ještě s jednou spolužačkou dostal velkou dvojku přes celé vysvědčení. Musím přiznat, že školu jsem opravdu příliš rád neměl. Třeba hned v první třídě jsem do školy propašoval pro mě tehdy ještě velkou vzduchovou pistoli Lov 2 a po vyučování jsem pak před školou provozoval střelbu, přesněji řečeno, střílel jsem po pomocnici Veřejné bezpečnosti, která nás udávala, že kouříme. Moje maminka pak musela jít na oddělení VB zaplatit pokutu 14 Kčs."

JIŘÍ ČERNÝ

Zichův případ je unikátní, protože on snad jako jediný z předních českých zpěváků dokázal zkrotit své ego a znovu se stát členem většího souboru.
"I přes intelektuální základ v něm byla trocha plebejství. Měl ohromný smysl pro humor, cítil se dobře v partě a také uměl party vytvářet. Nikdy se nehandrkoval o peníze. Když se rozhodovalo, kdo bude řídit cestou na koncert a v noci pak rozveze ostatní po Praze, Karel, který byl z celé skupiny nejslavnější, se sám nabídl a tu černou práci dělal."
V roce 1999 vyšla jeho poslední sólová deska Já ti zpívám. Leckdo si v tu chvíli pomyslel: Aha, pozor, tady se něco děje! Jako by se Zich znovu nadechoval.
"Ano, přesně: nadechoval se. Na albu Já ti zpívám postoupil o krok dál. Je znát, že nevystřílel všechen prach. Nebyl vypotřebovaný. A to je zase dobrá stránka jeho sólové kariéry: on nikdy neměl v zádech takové to mrazení, že se vydal z posledního. Ne, on mohl pokračovat a ještě leccos udělat,"

JIŘÍ TICHOTA

Na české poměry byl opravdová hvězda, a přesto se dokázal vrátit do skupiny jako řadový člen. Jak ten jeho druhý, porevoluční příchod vypadal?
"Po listopadu 1989 jsme se sešli. Karlovi tak jako mnoha jemu podobným výrazně ubylo hraní. Lidé přestali být zvědavi na cokoliv, co bylo dříve oficiální. Horko těžko uživil svou kapelu, a tak zase začal hrát sám. U nás naopak vznikl ten problém, že se rozhodl odejít Honza Nedvěd. Medailon ke třiceti letům Spirituál kvintetu už s námi dělal jen jako host. A někdy v roce 1992 přišel i František Nedvěd, že by chtěl za bráchou. Postavili mě před hotovou věc, a to zrovna ve chvíli, kdy jsme připravovali nové album Rajská zahrada. Uvažoval jsem takto: Honza už s námi zpívat nebude, tím pádem nemáme vyšší hlas. Zkusím poprosit Zicha. Stejně jsem už nějaký čas tušil, že by to mohla být cesta. Navrhl jsem mu, aby se na desce podílel, a vybral jsem věci, které s námi zazpívá. Na Rajské zahradě je ještě uvedený jako host. Během zkoušení ale začalo být jasné, že k nám pořád krásně pasuje. Chystal jsem se mu udělat nabídku, dopředu jsem mu však nic neřekl – jen to, že jdeme točit desku. Při zkouškách roztál, byl zase mezi svými. Vtipkoval, docela přirozeně do kapely vplul"

Album Rajská zahrada je výjimečné. I proto, že na něm znějí bicí, piano... De facto je to rhythm’n‘blues.
"Také myslím, že je jedno z našich nejlepších. Chvíli jsem měl pocit, že to bude poslední deska. Pokud by se mi Karla nepovedlo přesvědčit, býval bych to típnul. Proto jsem se snažil shrnout, co jsme až doposud dělali. Díky Karlově účasti jsme mohli zařadit novou verzi písně Dým, jen dým. Je tam i Osel Jerry a další věci, které s námi kdysi hrával. Výtečný je Vláček – ten jsme dali na jediný pokus! Je to písnička, kterou jsme si připravili v roce 1974 v divadélku Ateliér pro program Loučení s Karlem Zichem. Tam ho Karel zpíval poprvé a naposledy."



ADÉLA ZICHOVÁ

„Ne, že by nás přímo k něčemu vedl – a když, tak tím svým nenápadným způsobem," upřesňuje Adéla. „Mnohem víc nám toho předal tím, jak se sám choval. Zpětně si ho vážím hlavně za to, že měl autentické sociální cítění. To jsem po něm nezdědila zdaleka tolik jako můj brácha. Vzpomínám si, jak jsme jeli po Praze, to mi mohlo být snad patnáct nebo víc. Bylo to na Vinohradech, neměli jsme žádný kvalt. Najednou táta uviděl starou paní, která táhla tašky s nákupem. Zastavil a nabídl jí, že ji odvezeme domů. Já se ho pak ptala, kdo to byl. Odvětil, že neví. Povídám: ,Počkej, jak to, že nevíš?‘ A on: ,No vždyť nikam nespěcháme...‘ Jsem si naprosto jistá, že to nedělal proto, aby lidi řekli: ,Karel Zich je dobrý člověk.‘ Jen se zachoval slušně." O tomto rysu jeho povahy svědčí i fakt, že vždy na Štědrý den jezdil hrát do Motola dětským onkologickým pacientům. „Musel to pro něj být docela drsný zážitek, ale i tak to dělal. Za tyhle věci si ho dnes moc považuju. Možná mi tak toho dal mnohem víc, než kdyby mě cíleně vychovával," uzavírá Zichova dcera.

DUŠAN VANČURA

Bylo na něm v posledním roce jeho života vidět, že mu není dobře?
"To je ta zapeklitá otázka, jestli věděl, nebo nevěděl, že něco není v pořádku. My v kapele si myslíme, že musel vědět, protože zkraje roku 2004 byl asi tři týdny na vyšetření v Motole a tam mu dělali všechna možná měření. Vrátil se a nás okamžitě trklo, že přestal pít kafe. A když Zich, který nepil kávu, nýbrž roztok kávového prášku s vodou v poměru jedna ku jedné, skoncoval i s tímhle, muselo se už dít něco závažného. Ale hlavním důvodem, proč šel na vyšetření, bylo, že ho při koncertech bolelo v zádech. Mysleli jsme, že je to tím, jak energicky hraje na kytaru. Že jsou to nervy, šlachy... Ukázalo se, že to bylo od srdce."
Přicházíme k tomu nejsmutnějšímu: v červenci 2004 podlehl Karel Zich infarktu poté, co se potápěl u břehů středomořského ostrova Korsika.
"Já si nikdy neodpustím, že jsme s ním na Korsiku nejeli. Třeba bychom něco mohli udělat... Karel s Janou nás tam oba – mě i mou manželku – lákali. Ale my jsme už měli zaplacené Dánsko. Teprve při návratu jsem na hranicích zapnul telefon a přečetl si zprávu od našeho manažera, že je Karel po smrti. Žena se rozbrečela, já zůstal bez hlesu. První, co mě napadlo, byla možnost, že se zabil v autě. Asi víte, jak Karel řídil: na dálnici jezdil stoosmdesátkou, v jedné ruce bagetu, volant přidržoval kolenem, druhou rukou telefonoval a někomu na druhém konci říkal: „Prosím vás, teď jsem u Jihlavy, na Žofín to nestihnu." Neodmítl žádný kšeft, pokaždé slíbil: „Napište si mě tam, přijdu trochu později, ale to se nějak udělá." Věčně byl ve stresu, kalendář měl úplně plný. A to nejspíš srdci nedělalo dobře. Než došlo na tu osudnou dovolenou na Korsice, přemlouval mě, ať určitě jedeme, že to bude prima. Jenže já se potápět nechtěl. „Mně to, člověče, nedělá dobře," vysvětloval jsem mu. „Já ti mám pod hladinou nepříjemný pocit. Kdyby nade mnou bylo pět metrů vody, koukal bych, abych byl hezky rychle zpátky." A on mi na to řekl: „To já se taky bojím, ale když je to tak krásný..." Takže s tím asi sám zápasil."

FRANTIŠEK NOVOTNÝ

Brzy se dostavil úspěch. Jak Zich svou popularitu snášel?
"Jeho obliba byla oprávněná a on ji pociťoval jako příjemnou součást toho, co měl strašně rád. Nestal se z něj nafrněný fouňa, na slávu netlačil, spíš přemýšlel, co dělat, aby nezklamal očekávání. Nevím, že by někdy překročil čáru vkusu. Nazývali ho českým Elvisem – ale on nebyl Elvis, byl Karel, byl svůj. Měl výborné rodinné zázemí, hudební vzdělání, skvělý sluch, psali pro něj dobří textaři, ale také se vyznačoval tvůrčí pokorou, laskavostí a očima básníka. Navíc měl ohromný smysl pro humor, nestylizoval se, dokázal naslouchat, uměl se hezky dětsky nadchnout. Hrál stejně naplno v New Yorku jako v Lucerně nebo v hospicu v Bohnicích. Lidé ho měli rádi, cítili, že je rovný, férový chlap. Obětavý, s velkým srdcem. Bohužel, neuměl nikomu nic odříct a potom leckdy nestíhal splnit, co slíbil. O jeho popularitě svědčí i příběh s kytarou, kterou mu ukradli po koncertě na Slovensku. Když se rozneslo, že je Kájova, kdosi mu zatelefonoval: „Máte ji na zastávce tam a tam." Karel byl vzdělaný a měl vychování. Kdyby nedělal muziku (což mu geny naštěstí nedovolily), byl by z něj nepochybně dobrý sociolog. Ostatně noblesa, vzdělanost a muzikálnost patřily u Zichů k rodinné výbavě. Karlův brácha Otík byl výtečným houslistou, sestra Marie, zvaná Oťula, je profesorkou na Karlově univerzitě. Ne náhodou mi ukazovala matička Miláda zasedací pořádek, kde kdo seděl za jejího dětství při obědě v Lánech, kam je tehdy pozval T. G. Masaryk. Tu noblesu a slušnost Karel podědil. Komu nepomohl, tomu neublížil."

LENKA FILIPOVÁ

"Opravdu vážně přemýšlel o tom, že bychom po dlouhé době obnovili spolupráci. Dokonce mi říkal, že má něco připraveného. Jenže když jsem chtěla vědět víc, odbyl to větou, že se domluvíme, až se vrátí. Tou dobou sbírala Filipová síly po těžkém období, kdy ji zrazovalo zdraví. Roku 2003 vydala album Tisíc způsobů, jak zabít lásku, kde se představila s elektrickou kytarou a v bigbítovější poloze, než byli její fanoušci zvyklí. Vrátila se na pódia, otevírala další hudební kapitolu. K něčemu takovému se možná chystal i Karel Zich. „Jednoho dne jsem se zastavila u Petra Samka v obchodě a opravně hudebních nástrojů Alexim v pražských Dejvicích, kde si všichni léta letoucí necháváme ,obouvat‘ kytary. Přišla jsem pro tu svou a ptala jsem se: ,Už Karel přijel?‘ Petr odpověděl: ,Zatím ne, ale tamhlety kytary jsou jeho, má si je vyzvednout příští týden.‘ Poprosila jsem ho, ať mi dá vědět, až se Karel vrátí. Pak už si jen vybavuju telefon, samozřejmě z Blesku. Prý jestli vím, že je Karel mrtvý. Zalapala jsem po dechu. Letěla jsem k Samkovi, který mi potvrdil, že je to pravda. Pak ukázal do rohu: ,Tady má ty kytary.‘ Tak jsem rovnou řekla: ,Já si jednu beru!‘ Zeptala jsem se Jany, jestli smím, a dodnes ji opatruju jako cennou vzpomínku."



MICHAL PAVLÍK
Co se pro vás z muzikantského hlediska změnilo se sametovou revolucí?
"Každý vám řekne, že po převratu kšefty nebyly, lidi zajímalo něco jiného než pop music. Naštěstí jsme hned v devadesátém roce dostali nabídku účinkovat v hotelu Diplomat nad Kulaťákem v Dejvicích. Shodli jsme se, že rock’n’roll je jistota, a rozjeli jsme tam svou noční Elvis Presley Show. Karel zpíval v angličtině, bylo to dobře placené a cizinci byli nadšeni. Musím říct (a to nás také spojovalo), že my jsme si oba uměli poradit i v hubených letech. Já jsem se třeba naučil na dudy. Sháněli jsme ve Flopu saxofonistu, načež se jeden dostavil. Hrál sice mizerně a místo nezískal, ale zato uměl na dudy, což mě hrozně bavilo. Půjčil mi je, a dokonce sehnal odborníka, který mi pak vyrobil mé vlastní. Ovládl jsem tenhle nástroj poměrně rychle – a když pak nebylo do čeho píchnout, šel jsem s ním na Karlův most. Psal se rok 1991 nebo 1992. Všude plno cizích turistů, kteří se přijeli podívat, jak vypadá Praha bez bolševika. Stačilo, abych na ty své dudy dvě hodiny hudlal, a měl jsem vyděláno, jako kdybych týden koncertoval s kapelou. Házeli mi šilinky, marky i dolary. Karel z toho měl děsnou srandu, kroutil hlavou a říkal: „Co ty jsi za člověka?!" Jednou šel po mostě Vláďa Mišík, který byl v té době poslancem. Vracel se ze sněmovny, bylo hrozné vedro, on měl na sobě sako, povolenou kravatu, potil se jako dveře od chlíva. Vrhli jsme na sebe nevěřícné pohledy. Ten jeho říkal: Co tu ten šílenec provádí a proč má u všech čertů dudy? Já se zase v duchu divil: Tak takhle vypadá Mišík v saku... Když ke mně došel, poznamenal: „Dobrý, vole, to je ta porevoluční změna?" Já na to: „Jasně, děláme, co se dá." A on si ulevil: „Teda řeknu ti, že než tam sedět s těma pitomcema, radši bych tady s tebou hrál na dudy."

MARTA KUBIŠOVÁ

"Znala jsem se s maminkou Karla a Oty, já a Katka jsme tam chodívaly. Stýkaly jsme se s Karlovým bratrem Otou, který byl skvělý houslista, a s jeho ženou Dášou. Naše Káťa a mladý Otík Zich se několik let přátelili, než se rozletěli do světa. Dole ve vile ve Šrobárově ulici měli Zichovi takovou hudební pracovnu, kde Karel hrál a zkoušel. Já ho znala hlavně z rádia, tehdy se písničky tohoto typu hodně vysílaly. Jenže on začal být známý v sedmdesátých letech, kdy jsem já už vystupovat nesměla, takže jsme se pracovně nemohli setkat. Jako zpěváka jsem ho vnímala vlastně jen z poslechu. Působil na mě výborně, byl muzikou doslova prostoupen. Měl báječný hlas, prvotřídní presleyovské vibrato, které by se s Elvisem klidně dalo zaměnit, kdyby byl zpíval anglicky a jinde… Později od presleyovského stylu trochu ustoupil a ukázalo se, že kdyby tam nebyl ten hlas a ta všudypřítomná muzika, kterou miloval, jíž rozuměl a kterou uměl suverénně interpretovat, jen sám témbr by nestačil. Už když začínal se Spirituál kvintetem, byl mezi ostatními jasně slyšet. Jeho zpěv byl nezaměnitelný a myslím, že právě ten jeho témbr potřebovali, aby byl zvuk dokonale plný. I dnes – a možná právě dnes, kdy z rádií slyšíte opravdu hrozné věci – je třeba Karla Zicha vysoko cenit. Je ho velká škoda, kromě klasiky by uzpíval asi úplně všechno. Chybí tady."



JIŘÍ SUCHÝ

"Karel Zich – člověk, kterého jsem měl rád dříve, než jsem se s ním osobně setkal. Aby ne, když z jeho zpívaného projevu čišela láska k našemu společnému idolu, jímž byl Elvis. V našem povolání se obvykle alespoň na okamžik sejde každý s každým. I nám se to přihodilo. Při nějakém – tuším, že televizním – vystoupení jsem s Karlem Zichem sdílel šatnu. A jak už to tak v naší branži bývá, jelikož jsme se navzájem znali z obrazovky, nebyli jsme si, když došlo k setkání, cizí. Povídali jsme si krátce, v podstatě o ničem, ale pak náš rozhovor dostal téma: anekdoty. Nevím, kdo z nás byl první, ale jakmile padla ta první anekdota, evokovala další, ta zase další, a tak jsme se střídali, smáli, vyprávěli, smáli... A ani nám nepřišlo, že za tu dobu utekly dvě hodiny, které bychom, kdyby nás osud nedal dohromady, trávili v nudném čekání. Od té doby, kdykoliv vidím Karla Zicha na obrazovce, říkám si: Tuhle jsem mu ještě neřekl! Ale, žel, už neřeknu."

Související obsah:

» Karel Zich s přehledem zvládl každý hudební styl   (Karel Souček, 22. 08. 2014)


ZADEJTE KOMENTÁŘ



HUDEBNÍ ZPRÁVY
Jacob Collier je první hvězdou festivalu JazzFestBrno
21.04.

Jacob Collier je první hvězdou festivalu JazzFestBrno

Jacob Collier. Ještě nedávno zázračný teenager, nyní oceňovaný všestranný hudebník. Právě tento britský multiinstrumentalista...


JAF 34 debutuje albem Empty
20.04.

JAF 34 debutuje albem Empty

Empty je název debutového alba hudebníka, malíře a grafika, který vystupuje pod maskou a jménem JAF 34. Hlavním tématem...


Prague Summer Festival přesouvá The Offspring na červen 2022
20.04.

Prague Summer Festival přesouvá The Offspring na červen 2022

Nová koncertní série Prague Summer Festival, kterou pořádá Ameba Production (Rock for People, Kefír, Nouvelle...


V novém klipu společně s Klárou Vytiskovou uslyšíte i Eriku Stárkovou
19.04.

V novém klipu společně s Klárou Vytiskovou uslyšíte i Eriku Stárkovou

Minimalistický, ale o to působivější videoklip či částečně lyric video je jakýmsi odlehčeným kontrastem k samotnému...


Tragikomickou skladbu  SíťOFFka věnuje Láska především dětem školou povinným a jejich rodičům
18.04.

Tragikomickou skladbu SíťOFFka věnuje Láska především dětem školou povinným a jejich rodičům

Název písně vybrali sami fanoušci během Láskova pravidelného livestreamu. Písničkář Láska je aktivní i v současné...


» zobrazit více...


RECENZE
PRÁVĚ VYŠLO
XCR-9
16.04.

XCR-9

» Nevermore & Kosmonaut

Nové album skupiny Nevermore & Kosmonaut, které se jmenuje XCR-9...

PODPORUJEME NADĚJNÉ KAPELY



Víme, jak je těžké pro mladé ale zatím neznámé kapely prorazit do médií a tím získat nové fanoušky.


» Podporujeme nadějné kapely

» Zadání profilu interpreta

Hudební knihovna - NEWSLETTER

Chcete dostávat do vaší emailové schránky aktuální informace ze světa hudby? Přihlašte se k odběru newsletteru. Odběr můžete kdykoliv zrušit.

Přihlásit k odběru newsletteru