Jack White je ztělesněním moderního blues rocku

Blues rockový génius Jack White pokračuje ve svém zdánlivě nekonečném turné k nové desce „Fear of the Dawn”, které začalo 8. dubna na domácí půdě v Detroitu a skončí na konci srpna. Severoamerické a Evropské turné zavítalo i do pražského Fora Karlín, kde modrovlasého někdejšího frontmana garage rockových The White Stripes doprovodilo rockové trio Doctor Victor z Prahy.

Přiznám se, že jejich koncert mě nechal docela chladným. Žánrově se do večera hodili, avšak svůj čas před americkou hvězdou rozhodně mohli zúročit lépe. Snažili se využit domácího prostředí, když frontman Vojta Bureš vehementně komunikoval s diváky, kteří však byli velmi vlažní. Komunikace během třičtvrtě hodiny trvajícího koncertu bylo až příliš a právě časté rozmluvy ukradly dynamiku celé show. Energie kapele nechyběla a to především v úvodu a závěru, ale koncert byl příliš roztrhaný. Ať už to bylo kvůli zbytečnému, nepříliš povedenému a asi pouhou minutu trvajícímu bubenickému sólu nebo opakovanému představování členů kapely. Drahocené vteřiny strávené hloupými popěvky také nenadchly a rádoby romantickou chvilku při coveru „Purple Rain” od Prince bych si také nechal ujít. Tvorba kapely je přitom nesmírně zajímavá, nicméně na Den věrozvěstů Cyrila a Metoděje se ji nepodařilo prodat.

Jack White přilétl na pódium jako uragán za vřískotu své kytary, která v Praze nadobro utichla až po dvou hodinách. Doplnili jej baskytarista Dominic Davis, bubeník Daru Jones a pianista Quincy McCrary, kteří vedle něj dotvořili výbornou atmosféru a s kytaristou sdíleli energii i nadšení. Po přivítání Jack White otevřel koncert standardním úvodem v podobě nových povedených skladeb „Taking Me Back” a titulní „Fear of the Dawn” a energie se okamžitě vrátila od nadšených fanoušků. Stojí za zmínku uvést, že koncert probíhal bez telefonů, které fanoušci museli schovat do uzamykatelných pouzder a jejich pozornost tak byla upoutána jen a pouze na čtyři muže na pódiu.

Studna skladeb, které Jack White za svou kariéru vytvořil by stačila na čtyřiadvacetihodinový koncertní maraton. K jeho skladbám ze čtyř vydaných sólových desek (pátá s názvem „Entering Heaven Alive” je na cestě) si přičtěte celou diskografii kapel The White Stripes, The Raconteurs a The Dead Weather, což vám dá velkou svobodu ve volbě zhruba dvaceti písní, které se dostanou na setlist. Je poměrně nezvyklé, aby interpret během turné menil složení nebo i pořadí skladeb. Jack White se setlistem však míchá jak se mu zlíbí. I proto jeho koncert byl velmi nevyzpitatelný a i když jste měli nastudovaný setlist předchozích koncertů, každá skladba mohla být překvapením. Jack White přitom spoustu písní různě upravoval, natahoval a hrál si s nimi a mezi jednotlivými skladbami skoro až jamoval se svými spoluhráči. Nepředvídatelnost koncertu držela fanoušky v neustálém napětí a ani telefon by zde nepomohl.

Z desky „Fear of the Dawn” odehrál více než polovinu a kromě úvodní dvojice zazněla rozjařená „Hi-De-Ho”, tajemná „Eosophobia” nebo velmi příjemná „The White Raven”. Zpěvák nám představil i dvě skladby z připravované desky. Prvním byl již vydaný singl „If I Die Tomorrow” a zatím nevydaná skladba „A Tree on Fire from Within”, kterou Jack White představil zatím pouze naživo před dvěma měsíci. Velkou porci koncertu obstaraly i skladby jeho kapel. Fanoušci byli lační po slavných skladbách z dob The White Stripes a dočkali se skvělé „Black Math”, energické „Fell In Love with a Girl” nebo romantických a náladových „A Martyr for My Love for You”, „We're Going to Be Friends” a „Ball and Biscuit”. Kapelu The Dead Weather připomněl skladbou „I Cut Like a Buffalo” a k piánu s připravenou kytarou usedl při melancholické „You Don't Understand Me” od The Raconteurs. Z předchozích sólových desek jsme slyšeli houpavou „That Black Bat Licorice” a „High Ball Stepper” z desky „Lazaretto”.

Jack White toho moc nenamluvil. Představil kapelu i sebe, několikrát na publikum pokřikl, ale jinak se věnoval jen jeho textům a jeho kytarám, které pravidelně měnil. Rozhodně však nepůsobil jako psí čumák. Publikum bylo velmi intuitivní a jakoukoliv výraznou aktivitu zpěvák ocenil úsměvem na rtech. Fanoušci se při koncertu mohli orientovat velmi jednoduše, jelikož nazvučení se povedlo na jedničku, potešili decentní projekce s detailními záběry všech muzikantů a výhledu nebránili žádné elektronické přístroje. Šestačtyřicetiletý kytarový mág je rozeným frontmanem a skvělým zpěvákem s obrovským charisma, který nedbá na precizní průběh svého vystoupení. Nedivil bych se, kdyby z jeho spontánních vyhrávek a improvizace během turné vznikl zárodek nové skladby. Pro fanoušky všelijakých kytarových kudrlinek byl tento koncert opravdovou lahůdkou.

Odehráno bylo osmnáct písní a následovala opravdu velmi krátká pauza, po které se muzikanti kvapně vrátili na pódium. Jako poděkování za potlesk nejprve zahráli skvělou „What's the Trick?” z aktuální desky a hitovku „Steady, as She Goes” z repertoáru The Raconteurs. Při té si Jack White s publikem trochu pohrál, nechal je odzpívat část refrénu a skladbu hravě protahoval. Bylo velmi příjemné sledovat, že přítomní fanoušci znají svého umělce, i když se nejedná o jeho aktuální sólovou tvorbu nebo slavnou éru The White Stripes. Tu však zpěvák připomněl vzápětí, když začal hrát kytarový riff jedné z nejslavnějších rockových skladeb 21. století. Hit „Seven Nation Army” tu samozřejmě znal úplně každý a celý sál se podílel na ústřední melodii této ikonické skladby. Je to jedenáct let, co se Jack profesně rozešel s Meg White, ale tato skladba znít po celém světě nepřestane.

Jack White předvedl úžasnou rockovou show a nehledě na to, zda jste fanouškem jeho sólové tvorby nebo tvorby jedné z jeho kapel, dostanete od všeho trochu. Jsem si jistý, že jsem nebyl jediným, kdo uronil slzu za The White Stripes, kteří se u nás představili pouze jednou v roce 2005. Odkaz této kapely dál žije s Jackem Whitem a spoustu fanoušků by si přálo, aby hrál ještě další dvě hodiny. Každý má své favority, nicméně mě osobně mrzela absence sólových hitů „Lazaretto”, „Sixteen Saltines”, „Three Women” nebo „I'm Shakin'”. Z repertoáru The White Stripes trestuhodně chyběly „Hotel Yorba”, „Blue Orchid”, „Icky Thump”, „The Hardest Button to Button” nebo „My Doorbell”. Aby držitel dvanácti cen Grammy zahrál vše dle přání fanoušků, museli bychom ho v Praze držet jako rukojmí na minimálně tři další večery.

Jack White se podílel na desítkách fantastických skladbách a my musíme ocenit, že při koncertech nabízí ochutnávku bez ohledu na kapelní příslušnost. Jack White je legendární ztělesnění moderního blues rocku, gentlemanství a unikátního stylu.

Autorem fotografií je David James Swanson.