I pop může být chytrý a vkusný

Brněnská kapela Tibet sice existuje již od roku 1991, předskakovala skupinám Def Leppard nebo Smokie a pravidelně koncertuje v našich i evropských klubech, ale výraznější pozornost na sebe strhla až v loňském roce. To vydala album Robinsonaut. Stejnojmenný singl patří k nejhranějším novinkám v českých rádiích a boduje i v televizní Medúze. Čím to je? Odpovědi hledejme v jednotlivých písničkách.

Deska startuje hned singlovkou Robinsonaut. Křehkou kytarovkou s jemnými zvuky elektroniky a silně melancholickou atmosférou. K úspěchu písně jistě přispěla hostující Tereza Černochová, jejíž barva hlasu se ke zpěvu Jiřího Sekeráka skvěle hodí. Ostřejší začátek odpíchne skladbu Rainbow 69, ta však brzy přejde do vkusné popové balady s chytlavým refrénem.
Éterickou, mírně zasněnou náladu alba ještě umocňuje poetický Astronaut, v němž se výborně doplňují kytary s klávesami hostujícího Milana Nytry (Buty). Když už začíná hrozit nuda ze stále se opakující nálady, kapela přehodí výhybku. Druhá šance je tématicky, pocitově i pěvecky někde jinde. Příjemné zpestření.

Proč ta country?

Ke svému křehce melancholickému výrazu se Tibet vrací procítěnou a posmutnělou baladou Konec. Z příjemného rozjímání posluchače nevybíravě vytrhne svérázná variace na americké country. Píseň Country Kid je největším omylem alba. Nejen že nabourává dosud jednotnou poetiku desky, ale je, hlavně po textové stránce, špatná. Skupina zřejmě chtěla dokázat, že umí i jiné hudební styly, ale v tomto případě šlápla totálně vedle.

Chvíli pak trvá návrat do světa Tibetu, ale určitě to stojí za námahu. Oheň je totiž naopak vrcholem desky. Jemný, melodický, vzdušný a nápaditě vystavěný song s přesvědčivou atmosférou a vnitřní energií. Výrazná skladba o životní únavě, ale nikoli rezignaci.
Závěr alba obstará temperamentní Kosa, poprocková hitovka na první dobrou. Pokud chce kapela za každou cenu opustit zajeté melancholické koleje, tak toto je rozhodně lepší způsob než v případě Kida.

Poetické texty se k hudbě hodí

Celá čtveřice Jiří Sekerák, Jiří Štefl, Zbyněk Raušer a Lukáš Hrabovský je zkušenými muzikanty, takže hraje s velkým přehledem. Hlavně kytary albu dominují a výborně si rozumí s tiššími bicími nebo hostujícími klávesami. Jiří Sekerák má příjemný hlas, jeho zpěv ke komorním, poetickým písním výborně sedne.
K nim se hodí i převážně lyrické texty, nápaditě a obrazně zachycující nejen posmutnělé pocity samoty či únavy, ale i hledání štěstí a životních jistot. Disponují zvláštní poetikou, která je ve spojení s hudbou a vokálem hodně silná.

Vraťme se tedy k úvodní otázce. Čím to je? Příjemnými a inteligentními popovými písněmi, melancholickou náladou, která má schopnost nakazit posluchače, poetickými texty a vhodným výběrem hostů. Tibet dokazuje, že i pop se dá dělat vkusně.