L'Enfant Sauvage

Skupina Gojira, dříve jeden z největších objevů (dnes už stálice) metalové scény, pocházející z Francie, přinesla další desku. Své místo si grupa v čele s charismatickým vokalistou Joe Duplantierem získala především geniální fošnou From Mars To Sirius, na které jsem svého času ulítaval i já. Přiznám se k tomu, že jak starší desky (Terra Incognita, The Link), tak ani album z roku 2008 The Way of All Flesh nemám nijak naposlouchané. Drží si francouzští progresivisté laťku?

S explozivním, přes šest minut trvajícím nástupem Explosia se nám Gojira v roce 2012 představuje přesně tak, jak si ji pamatuju z roku 2005. Drtící typické riffy, zuřivá deklamace z úst Duplantierových a precizní rytmika. Do toho neustálé změny tempa, které posluchače udržují v napětí. Celé si to zastřešili skvěle budovanou atmosférou beznaděje a absolutní devastace. Hned vzápětí přichází první vrchol alba, titulní „divoké dítě", obsahující jeden z nejlepších kytarových motivů, který jsem na moderní metalové desce slyšel. Ne nadarmo byl kapelou vybrán za klipovku, která se může pochlubit skvělým artovým ztvárněním.

Velkou službu kapele dělá brilantní nazvučení, kdy muzika buší hlava nehlava, přitom je vše ale krásně čitelné. Ať už strunné nástroje či bicí. Ty jsou tady kapitolou samy o sobě, dynamické, přesto nepředvídatelné a létají od moderních skočných groovy rytmů (Liquid Fire), přes death metalové party s blast beaty (jinak průměrná Planned Obsolence) až po klidné pasáže (baladická Born in Winter). Podobně variabilní je samozřejmě i celek.

Vzhledem k průměrné délce skladeb okolo 5-6 minut nejde o úplně jednoduchý poslech. Nicméně se zde nachází mnoho chytlavých pasáží, které nutí poslouchat desku znovu a znovu. Na tomto místě je třeba zmínit například (pokud vynechám první dvě skladby) refrén ve skladbě Liquid Fire, protože mám dojem, že jsem takovou pasáž od kapely snad ještě neslyšel. Mimo nářezových chytlavých skladeb, které musí skvěle fungovat na koncertech, se kapela pouští i do progresivnějších hrátek jako například ve skladbě Mouth of Kala se spoustou rytmických breaků a vyhrávek, které vytvářejí běsnící bestii. Do podobného šuplíku bych zařadil i poslední The Fall (kde nechybí ani death metalový chropot). Nejlepší vizitkou této tváře kapely je ovšem majstrštyk v podobě The Gift of Guilt, melancholicky agresivní a přitom melodické skladby. A taky absolutního vrcholu alba.

Na desce je vidět, že banda je výborně sehraná a rozhodně netrpí nedostatkem nápadů či inspirace. Mnohdy jde ale o nastavovanou kaši. Po celou dobu trvání alba do vás Gojira buší hlava nehlava svůj moderní metal, a někdy po půl hodině nahrávky, která trvá necelou hodinu, přichází už výše zmiňovaná The Gift of Guilt. A pak najednou zásek, a je to jakési unylé. Pain is a Master mimo jednoho zajímavého riffu nenabízí prakticky nic zajímavého. To samé se dá říct o Planned Obsolence, kterou předchází trochu nepochopitelné „intro" The Wild Healer, které by přitom bylo vynikající tečkou na konci alba. Zbytečně se tím narušila konzistence desky. Na vině asi tolik nebude kvalita materiálu, jako spíš jeho poněkud nezmáknutá dramaturgie. Zjisil jsem totiž, že po osmé The Gift of Guilt už se na poslední tři věci jednoduše nedokážu soustředit.

Jaký je můj verdikt? Gojira je rozhodně složena z excelentních muzikantů se svou originální vizí, kterou dokáží dostat na desku a dle videí ji i přesvědčivě podat naživo. Sálá z nich charisma. Nicméně From Mars to Sirius byla tak dokonalým dílem, že je celkem otázka, zda se jim ji podaří ještě někdy překonat. S L’Enfant Sauvage se jim to totiž přece jen nepodařilo, přestože jde rozhodně o skvělou originální moderní metalovou desku, která by si ale zasloužila lépe poskládat playlist, respektive jednu, dvě vycpávky ubrat. Mám tím na mysli Pain is my Master a Planned Obsolence. A taky lepší obálku.