Nářez plný prázdných strun

Jedna z výsadních death-corových kapel současnosti pochází z Connecticutu a brázdí hudební pódia už výhradně v pozici headlinerů. Řeč je o skupině Emmure, která v únoru 2011 vydala svoji čtvrtou desku Speaker of the Dead. Tou kapela navazuje na své průlomové album Felony, které ji vystřelilo do čela kultovních turné jako Warped Tour nebo Never Say Die! Tour. Tváří kapely je bezesporu zpěvák Frankie Palmeri, který vzhledem i hlasem opravdu budí respekt a dává své kapele výraz drsňáků s gangster image. Zaujme jednoduchý obal desky, která dává vzpomenout na skejťáky s obřím gramofonem na ramenou. Jaká je tedy deska Speaker of the Dead?

Deathcorové know how

Na kotouči najdeme úctyhodných patnáct skladeb. Sice jen čtyři mají stopáž delší než tři minuty, ale od deathcoru nemůžeme čekat žádné dlouhé sonáty. Krátké, úderné, nekompromisní. Přesně takový je otvírák Children Of Cybertron, který nás vpouští do velice vydařené první poloviny alba. Tam se nachází vesměs všechny perly, které na této desce jsou. Úvodní věc nám hned napoví, o čem tato záležitost bude. Tvrdé, nakopávací breakdowny, na kterých se budeme houpat celých 38 minut. Téměř nonstop nás provází i brutální hlas Franka Palmieriho, který na desce Speaker of the Dead předvádí asi nejlepší výkon od založení kapely. Těžko označit deathcore jako rozmanitý, přinejmenším zajímavý ho dělá právě Frankieho hlas. Kromě brutálního murmuru, ať už výše či níže položeného, občas můžeme slyšet i neřvavé party, které vytváří zmíněný gangster feeling. Například hned v dalším songu Dogs Get Put Down. V první půli je až nepříjemně nakažlivých písní několik. Hned neskutečně silná je dvojka Demons With Ryu a Solar Flare Homicide. V obou jsou hluboké a nečekané breakdowny spleteny do kytarových peripetií a tapingů z prstů virtuóze Jesse Ketliva. Kromě toho se občas objeví i nějaká ta elektronická příměs, což dělá tyto energické písně ještě zajímavějšími a nevyzpytatelnějšími. Za zmínku určitě stojí i stylově jiné a pomalejší Bohemian Grave a 4 Poisons 3 Words.

Energické tempo a řádnou dávku brutality si album nese i do druhé půle. Tam už je ale těch výjimečných skladeb, které se zaryjí do paměti, méně. Byla by chyba opomenout jeden z mnoha pilířů alba, skladbu Last Words To Rose. Ta Emmure zachycuje ve formě, kterou zaujali na debutu Goodbye To The Gallows. Cesta albem pokračuje a pozornost k deathcoru, breakdowny rozhoupanému víc jak moře při uragánu, mírně upadá. Klesající tendenci k závěru ještě zachraňuje dvojice My Name Is Thanos a Drug Dealer Friend.

Šaty dělají člověka, producent dělá zvuk

Emmure už je kapelou na světové úrovni, a hudebně dávno vědí, co chtějí. Zvuk mají opět vymazlený. Brutální zvuková koule, která se line při poslechu, se neslyší moc často. Volba producenta padla na Joeyho Struglise. Ten má s kapelami tohoto ražení letité zkušenosti a byl přítomen při vzniku mnoha alb světových kapel, které tvořily a tvoří scénu. Deathcore této americké značky je na scéně určitě jedním z nejzajímavějších a troufám si tvrdit, že jediný svého druhu. Takové spojení hlubokých breakdownů, vychytaných vyhrávek a elektroniky jsem nikde jinde neslyšel. To dává kapele punc originality. Když k tomu přidáte i charakteristický vokál Frankieho Palmeriho, dostanete drtivý, nasraný deathcore, který má svou nenapadnutelnou tvář. K této desce se vztahují nespokojené názory fanoušků, že je až moc přebreakdownovaná a příliš jednolitá. Je pravda, že při nepozorném poslechu se všechno může slít do nerozpoznatelné zvukové hmoty, ale při pečlivém poslechu album opravdu nabízí hodně. Mnoho písní našlo své místo na setlistu při koncertech, a z vlastní zkušenosti musím říct, že to absolutně nemá chybu.