Daybreaker

Britská smečka Architects prodělala během pěti řadovek docela zajímavý vývoj. Zatímco první deska byla citací mathových bláznů typu The Dillinger Escape Plan, Meshuggah a jiných, na druhé řadovce Ruin se přiklonili ke klasičtější podobě metalcoru. V roce 2009 přišel zlom v podobě (pro mě) nejpromakanější nahrávky Hollow Crown. Kapele se podařilo funkčně propojit techniku s agresí a zapamatovatelností a fanoušci si mohli mlaskat. A pak se něco stalo, kapela otočila kormidlem úplně na druhou stranu hudebního moře, kde nebylo příliš vidu a slechu ani po metalcoru, natož po nějakých technických finesách první desky. To bylo před rokem, s deskou The Here And Now. Na přelomu května a června roku 2012 vychází nová deska Daybreaker, která slibuje návrat k více heavy muzice.

Kapela poněkud pozměnila koncept svých textů, od vnitřních lidských pocitů a emocí se posunula ke kritice politiky, společnosti, náboženství. Nechybí výzvy k tomu, abychom vzali život do vlastních rukou a prokoukli lži, kterými nás ti nahoře krmí.

Album se rozjíždí pozvolna se skladbou The Bitter End. První věcí, které si lze všimnout, je docela velké zastoupení kláves, které se ve větší míře poprvé objevily na desce Hollow Crown, nicméně plnily jen jakousi doplňovací roli (hlavní motiv držely v podstatě jen v poslední titulní skladbě). Na této desce dostávají ještě víc prostoru a budují napětí a atmosféru, která je hlavním prvkem alba. Abyste mi špatně nerozuměli, není to tak, že by se hrály blbosti jen pro vytvoření nějakého napětí. Spíš je vidět, že se hodně přemýšlelo nad tím, co, jak a kde se bude hrát (tedy především na kytarách), aby se vytvořil co nejsemknutější celek bez výraznějších trhlin. Někdy stačí beglajty, samozřejmě nechybí ani technické finesy, riffové zasekávačky či tappingové melodie. Rytmická sekce za kytarami nezaostává a především bubeníka Dana Searla je radost poslouchat. Velmi barvitá a dynamická hra.

Hned s nástupem druhé skladby Alpha Omega jsou karty celkem jasně rozdané. (Sam Carter konečně zas řve! Jeho výkon obecně je na desce excelentní.) Rychlý metalcorový rozjezd s technickými vyhrávkami a expresivním řevem, v refrénu střídaný čistým vokálem. Střídání pasáží je rychlé, přesto nenásilné. V podobné vlně se valí i druhá klipovka These Colours Don’t Run, kde se objevuje i první host alba Jon Green z kapely Deez Nuts, ale upřímně jsem měl celkem problém rozeznat, které party patří jemu. Podobně je tomu i s dalšími hosty (Oli Sykes z Bring Me The Horizon ve skladbě Even If You Win You’re Still A Rat a Drew York ze Stray From The Path v Outsider Heart). Všichni mají podobnou vokální techniku, tak se rozdíly jejich hlasů spíše ztrácí. I když Oliho jsem pak při opravdu soustředěném poslechu rozpoznal (aspoň myslím).

Jestli má album nějakou vadu na kráse, tak jsou to především pomalé kousky Truth, Be Told a Behind the Throne. Chlapci si v podobně laděných věcech poněkud začali libovat od doby Hollow Crown, kdy se jim podařil opravdu geniální kousek v podobě už zmiňované titulní skladby. Na předchozí desce dominovaly slaďárny An Open Letter To Myself a Heartburn, ale musím říct, že tehdy patřily spíš k lepším kouskům desky. Letos opatřili desku rovnou třemi takovými fláky, přičemž ten poslední z nich, Unbeliever, který také desku uzavírá, je naprosto nádhernou tečkou za celou deskou. Někdo by ho asi označil za kýč, ale jeho atmosféra má jednoduše velkou sílu a opět jde o skvěle vygradovanou záležitost.

Za nejchytlavější kousky kolekce bych označil přímočaré věci jako už zmiňovanou Even If You Win You’re Still A Rat, dále hned následující Outsider Heart (asi největší reminiscence na starší tvorbu, ještě spolu s Devil’s Island, které to ale kazí poněkud zvláštní refrén) se skvěle odryčeným refrénem. Tyhle dvě skladby spolu tvoří dvojblok mezi dvěma klidnými věcmi, takže přijdou víc než vhod. Dále mě velice oslovila kratičká Feather of Lead a už zmiňovaná Unbeliever.

Jaký je konečný verdikt? Rozhodně jde o návrat k tvrdší muzice, ale asi bych se vůbec nebavil o nějakém návratu ke kořenům, má to daleko i k takové Hollow Crown. Je mi sympatické, že Architects s každou deskou zní jinak a že hledají nové výrazivo, i když mi to pokaždé není po chuti. Příjemný melodický post-hardcore, který v záplavě ostatních kapel přeci jen trochu vyčuhuje. Myslím, že odpověď na to, kam kluci vlastně chtějí směřovat, se nám nabídne až s dalším albem. Zatím jsou tak někde na půli cesty mezi poslední „popinou" a novým hudebním výrazem, který jim nejspíš už definitivně sedne.