Chcete poznat život vozíčkářů? Poslouchejte The Tap Tap!

Na první pohled to zní jako paradox, ale jednu z nejveselejších, nejrozpustilejších a nejsvobodomyslnějších desek letošního roku vydali The Tap Tap, tedy kapela složená z handicapovaných, často na vozíčku upoutaných studentů a absolventů školy Jedličkova ústavu. Paradoxní se to může zdát ale jen do té doby, než si nové album Noha na kolejích poslechnete. Muzikanti z Jedličkárny totiž žijí podle zásady FNN (Fňukat nikdy nebudem) a dělají si legraci ze všeho, nejvíce pak sami ze sebe.  

Autorem většiny z jedenácti skladeb je Matěj Belko, o texty se postaral jeho syn Tomáš. Občas jim vypomohli Xindl X, Rudolf Brančovský z Poletíme?, kapelník The Tap Tap Šimon Ornest, jeho otec Jiří, Jan Kalina ze Sto zvířat nebo Pavel Bělohrádek. Po hudební stránce vyznívá album velice pestře a pohybuje se od popu přes rock, reggea, swing až ke country. Každá píseň má jinou tvář, ale všechny vyznívají hravě, lehce, svižně, vesele a optimisticky. Nepočítáme-li hosty, tak se na nahrávce podílelo téměř pětadvacet muzikantů, takže si Roman Pallas mohl s aranžemi náležitě vyhrát. A udělal to s velkou invencí, nástroje do sebe přesně a funkčně zapadají.  



Album otevírají svižní Simulanti, kteří odhalují pravou tvář vozíčkářů. Ano, jsou to simulanti, kteří po nocích běhají po louce, a pak dávají rotoped, žabáky a kliky. Volněji vyznívá do reggae směřující Skafandr s mnoha vesmírnými zvuky, country zastupuje roztomilá odrhovačka Džony Macháček. Melodicky úchvatná, na klavíru založená Vrba nabízí zpověď tohoto stromu, který je na tom mnohem hůře než vozíčkáři. „Pletou snad z tebe košíky/Anebo ty blbý pomlázky?... Zkoušej ti snad hrát na city/Magoři, jako jsi ty?"  

Kdo neskáče není Čech, lehká, vzdušná, melodická lahůdka o tom, že vozíčkáři fandí, i když neskáčou. „Nefandí se nohama, ale srdcem." Dvoustopej lover je plný swingu a krásných hlášek typu: „Chtěl bych s tebou chodit – jenže nechodím" nebo „Pro tebe bych vypustil i duši/Levou i pravou". Koutek ska a reggae zastupuje Sundej brejle a Smutná optimistka, krásná oslava života. A co na tom, že těžkého. Drsný humor s hvězdným sborem přináší Noha na kolejích, odkazující na skutečnost, že se na kolejích nenachází pouze Wabiho rosa. Trubadúrská skladba FNN objasňuje základní zásadu handicapovaných a o závěr se postará anglicky zpívaný vtípek One Day.  

Nápadité texty plné nečekaných obratů, rýmů, slovních spojení a narážek na vozíčkáře jsou vskutku originální. Drsný černý humor ano, soucit ne. „Sakra my sme lidi/Ber nás jako jiný. Nejsme modrý, na hlavě tři antény/Ten, kdo nás tak vidí, dělá hovadiny/I my máme mezi sebou kretény." Prostě svižné, veselé, radostné, pozitivní album, které o vozíčkářích řekne víc než kilogramy studijního materiálu. A komu by to nestačilo, doporučuji knihu Řiditel autobusu. To je něco podobného.