Brazilský kytarový šaman Kiko Loureiro vypustil do éteru „Otevřený zdroj“

Brazilský kytarista Kiko Loureiro se konečně dostal do stádia plodné tvorby v sólovém duchu. Od posledního albového zářezu Sounds of Innocence, který vyšel v roce 2012, se v jeho muzikantském životě stalo spoustu věcí. Po vynikajícím albu Secret Garden kapely Angra dostal v roce 2015 nabídku od Dave Mustaina posílit řady thrashmetalových velikánů Megadeth, a samozřejmě ani chvilku neváhal. Vypotil s nimi o rok později nadupanou desku Dystopia, která dostala i mezinárodní cenu Grammy, a podnikl s Davem a spol. obří turné. I když nezapomněl veřejnost a své věrné fanoušky zásobovat každodenními news z jeho zážitků, postřehů z cest, výkladů interpretací sól včetně nenásilně podaných rad začínajícím muzikantům, jeho aktuální niterné sepjetí s osobitě tvrdou hudbou Megadeth je na novince znát. Jestliže Sounds… bylo plné experimentálních ploch a ozvuků latina, čerstvé sólové album Open Source je od začátku do konce intenzivní metalovou jízdou. Ty tam jsou jazzové experimenty s albem Universo Inverso z roku 2006 anebo čisté akustické samba výlety na albu Fullblast. Tyhle nemetalové vlivy budete na novince marně hledat, nicméně lze konstatovat, že Open Source nenudí. To vůbec ne!

Něžný úvod první skladby Overflow, která se stala druhým singlem alba, je vzápětí přehlušen valivými kytarovými riffy, ty pochvíli střídá Kikovo sólování, které rve svým zvučením uši. Zvuk jeho ibanezky je silně vypjatý a ozvěna jeho prstokladu nedají vydechnout. Opět přicházejí tahavé riffy, které společně s bicími a basou napínají pozornost posluchače. Skladba ale nekončí, Kiko ještě natahuje pouze kytaru a jemné perkuse, aby rozdmýchal další náladu. Přicházejí další motivy, které je třeba vstřebávat znovu a znovu, střídají se až…skladba najednou odezní. Tahle skladba by mohla na albu být poslední, místo toho je to pozorný tahák ihned na úvod.

Kulometný riff evokující nejlepší thrashové kapely, změny tempa a krouživé sólování přicházejí hned zkraje následující písně Imminent Threat, kde hostuje bývalý kytarista Megadeth, fenomenální sólista Marty Friedman. Které sólo je koho? Tuhle otázku jsem si kladl na začátku poslechu. Kytarový souboj má neskutečné grády, jako by se oba protagonisté chtěli vyřádit. Nesoupeří však v tom, kdo bude hlasitěji znít, spíše střídají svoje kreativní rozpoložení. Zatímco v první části lehce teskní, v prostřední třetině jejich sóla prořezávají realitu jako nůž procházející ztvrdlým máslem. Ne, že by prošly lehce, ale potřebují se vyřádit a pořádně rozcupovat posluchačovu ušní základnu. Vnímaví fandové Friedmana zaslechnou inspirace z jeho japonských alb, progresivní vlivy a kudrlinky, které nabídl i na posledním albu Wall of Sound z roku 2017, se tady snoubí s čistým basovým zvukem a lehce nedozvučenými bicími. Strukturou je to jedna z nejlepších kytarových exhibic vůbec!

Tajemná znějící Edm (E-dependent Mind) má tolik změn, že ji nelze hned vnímat ve své celistvosti. Připomíná mi tempem uprchlíka před mocnou korporací, basové poryvy zakrývají jeho skrytou náladu v neustále měnícím se úkrytu, a když se konečně zastaví a musí se připravit na boj, přichází tahavá kytara a klávesové eskapády, které evokují Jordana Ruddesse z progmetalové veličiny Dream Theater. Syrový a tvrdý úvod Liquid Times nenechává na pochybách, že se Kiko inspiroval moderní metalovou scénou. Nicméně by to nebyl on, aby se stále držel čistých metalových sekvencí, po dynamickém úvodu se umírňuje, když na chvíli ustanou bicí i basa, a objevuje se křehké sólování kytaristy Mateuse Asata, který zde vkusně zahostuje. Mateusovo osobité zaměření pro blues a jeho metoda hraní, kterou časopis Guitar World nazval Neo Soul, dělají z této písně úžasný posluchačský zážitek. O tomto zajímavém hostu, který se především proslavil jako doprovodný kytarista popových hvězd Torri Kelly a Jessi J, ještě v rockovém světě určitě uslyšíme!

Další komplexní skladbou je tajemně znějící Sertão, což v brazilské terminologii značí pustá, divoká krajina. Kiko se zde náladou inspiroval regionálním prostředím, neboť velká část severovýchodní Brazílie je právě v tomto drsném duchu. Taková je i hudební složka: suše znějící, hlučná riffová masa, ze které se z dálky vynoří jazzově znějící bicí. Jako by se Kiko rozpomněl na své košaté experimenty z alba Universo Inverso. Jako jasný protipól se pak atmosférou jeví energická a pozitivně odsýpavá Vital Signs i další jemnější Dreamalike, která má svými melodiemi až rádiové ambice. Kikova novinka opravdu nepostrádá nudu, co skladba, to jiná nálada, jiná melodie, která přináší harmonické naladění na jedné straně, ale i rozbouřené vášně na straně druhé.

Závěr dynamické desky je strhující. Black Ice sice evokuje názvem stařičké hard rockery AC/DC, ale hudebně je to masivní energická palba a la již zmiňovaní Dream Theater. Především souboje kytary a kláves jsou přehlídkou hráčské zručnosti a virtuozity, jakou dokážou právě předvést John Petrruci na kytaru a Jordan Ruddess na klávesy v rámci své progresivní tvorby. Přirovnání k progresivnímu metalu vlastně snese celá novinka.

Skladba In Motion se opírá o neúprosný thrashingový tlak – Kiko zkrátka nezapře vlivy své aktuální domovské kapely. Je to však kompliment, nikoliv výtka. Na žádném předchozím albu tolik valivých pasáží neměl. V předposlední písni Running with the Bulls se dokonce objevují hispánské motivy flamenca a já nestačím stražit uši. S tanečními flamencovými rytmy se ocitám na krvavě přitažlivé koridě, z jejíhož zpočátku klidného ducha mne vyburcuje až Kikovo sólování. Metalové flamenco vrcholí, bicí a perkuse Bruna Valverdeho cupitají jako couvavé nohy toreadora, který takticky ustupuje před zuřivým býkem.

A je tu famózní závěr, song Du Monde (francouzsky „ze světa") sice začíná lehkým brnkáním, ale přechází vzápětí do kytarového riffingu s perlivým sólem, které povznáší atmosféru celé skladby do úžasné gradace. Jako by se svou tahavou melodií spojoval s první skladbou. Akustické vsuvky, jemné perkuse, které připomínají momenty z alba Rebirth od Kikovy původní kapely Angra, se v závěru přelijí opět do tepajících riffů. Grandiózní konec nejlepšího progresivně-instrumentálního alba roku!

Kiko Loureiro nahrál rozhodně své nejlepší sólové album, které je jasně hozenou rukavicí progovému mistru Johnu Petruccimu z Dream Theater. Uvidíme, jak se vybarví jeho sólovka Terminal Velocity, jejíž vydání je plánováno na podzim letošního roku. Takže všichni fandové progresivní kytarové třídy, zůstaňte ve střehu a sledujte zprávy Hudební knihovny!