Suicide Silence přinášejí tvrdou realitu v nablýskaném hávu

Kapely kombinující ve své tvorbě metal a core styl zažívají v posledních letech boom. Uřvaných, ale zároveň propracovaných motivů je kolem fanouška tvrdé hudby takové množství, že mu jde z toho hlava kolem. Na jedné straně přímočarý naštvaný vokál, který nenechá na pochybách, že na tomto světě je stále nespravedlnost a na druhé straně hbité prsty na hmatnících strunných nástrojů a strojově přesné bicí. Žádné překvapení, že styl zvaný metalcore je výsadou USA. Vždyť tvrdá realita tamějšího života a snaha se prosadit tomu přímo nahrává. Mezi prvními potetovanými týpky, kteří hodlali patřičně dát najevo svoje pocity a ortodoxní škatulky, jako death metal a thrash metal jim byly těsné, byli kalifornští Suicide Silence. Není divu, že se hned od začátku proslavili. Na svoje první album si počkali celých sedm let a posluchačům naservírovali vyzrálou záležitost. Při plném nasazení nezklamali ani druhou věcí No Time to Bleed a tak nezbývá, než si přát: s novinkou Black Crown do třetice všeho dobrého. Doba tomuto stylu zatím stále přeje.

Mezi hosty překvapí i žena

Už na začátku si všimnete poznávacího znamení celého alba. Zpěvák Mitch Lucker je jakoby všudypřítomný. Často se zdá, že nástroje se přizpůsobují tak, jak zpívá. Od Mitche si odpočineme pouze v March to The Black Crown. Zde slyšíme jen zlověstné mručení. Skladba je umístěná uprostřed alba a vyšťaveného poluchače připravuje na Witness the Addiction. Tady se totiž presentuje Jonathan Davis z Korn a hned jsme trošku v jiné dimenzi. U melodického zpěvu se mohou ušní bubínky přeorientovat na trochu jiné frekvence. A to hned v další Cross-Eyed Catastrophe, kde můžeme slyšet ženský vokál v podání Alexia Rodriguez z Eyes Set to Kill. Opravdu vkusně vybraný host. Alexia krásně podkresluje Mitchovo běsnění a do toho kytary valí velice hutné rify. Dokázal bych si představit takto nazpívanou celou desku. Jenže přichází ještě jeden host a u něj se žádné melodie čekat nedají. Frank Mullen z deathmetalových Suffocation naopak skladbu Smashed zbrutalizuje a tak se vracíme k pravé podstatě existence Suicide Silence.

Rychle, ale ne zběsile

The Black Crown nezabředává do vleklých vod pomalých temp. Buď se hraje rychle, nebo pomalejší pasáže jsou hrány svižnými rify. Kytary vůbec souzní v rozsekávání posluchačova ega s basou tak, že to zní jako perfektně seřízený monolit. Ve skladbách jsou naaranžovány těžké brutální rify střídající se pravidelně s mělkým pohupováním a občas i rychlým bzukotem. Samotný zvuk až trochu zarazí. Jde o monstrózní a vypilovanou záležitost. Svým vyzněním místy připomíná jiný tvrdý styl a to slam. Nabízí se otázka, jestli to není až přehnaná záležitost nazvučit kapelu, jakoby zněla z nějakého katastrofického filmového trháku. Tady už záleží na posluchačově náladě. Někdo si rád vychutná na maximum vytažený zvuk, někdo právě u takovéhoto stylu dá raději přednost trochu zahulenější úpravě, která se více hodí k lyrické stránce alba. Producent Steve Evetts zvolil podobu velkého, sice temného, ale nablýskaného diamantu. Více než texty se nabízí sledovat práci jednotlivých hráčů, kde si lze náramně užít. Precizní hra je však v tomto stylu normou.

Kvalita ušitá na míru

Album přináší jedenáctku vyvážených písní a hledat na něm slabé místo by byla ztráta času. Jak už bylo uvedeno, metalcoreové kapely chtějí do světa co nejvíce předat svoje poselství a vědí, že s průměrným materiálem by se snadno ztratily. Proto i Black Crown je nadupaná jak Lance Armstrong na startu Tour de France. Potíž může nastat v tom, jestli v záplavě podobně kvalitních desek, která metalcore poslední dobou provází, nezapadne i Black Crown do jistého, sice kvalitního, ale průměru. I sám posluchač se musí stát jaksi kvalitním, aby si dostatečně uvědomoval přítomnost i jemných nuancí a různých nálad v desce obsažených. Poslech jen tak na půl ucha např. u nějaké činnosti by mohl posluchače uvrhnout v podezření, že to celé zní nějak monotónně. Skladby je třeba vychutnávat a nechat vstřebávat do sebe, nechat prosakovat jako voda prosakuje v krápníkových jeskyních. Album můžete na sto procent zažít až na několikátý poslech. Nejsou zde obsaženy tisíce melodických vyhrávek, jak se s tím setkáváme jinde, ale přímočarost je zde servírována pečlivě po drobných dávkách, tak aby nenudila.

Fanoušci kapely, kteří se nenechají touto nahrávkou rozcupovat na kusy, si můžou jen přát, aby kapela vydržela nastavenou lať ku kvality dál okupovat a nenechala se zahnat mladými buldoky neustále vystrkující své tlamy z prohnilých děr severoamerického kontinentu.