Staré písně dnes hraju líp, kamarádi mě trochu naučili na kytaru, tvrdí Jiří Dědeček

Básník a písničkář Jiří Dědeček oslaví 13. února šedesáté narozeniny. Chystá řadu koncertů, působí jako předseda Českého centra Mezinárodního PEN klubu a navíc mu právě v reedici vychází slavné album Zabili trafikantku. Dost důvodů k rozhovoru, který písničkář poskytl Hudební knihovně.  

Hudební knihovna: Jak s odstupem více než dvaceti let hodnotíte písně z alba Zabili trafikantku?    
Jiří Dědeček: Já k většině z nich žádný časový odstup nemám, poněvadž je pořád hraju. Myslím, že je hraju líp, trochu mě kamarádi naučili na kytaru, hlas se mi ustálil. To jsou snad ty nejpodstatnější změny v hodnocení.

HK: Kolik z nich tedy ještě máte na repertoáru?    
JD: Mimo Doznání a Blues pro sirény, které jsou hodně antitotalitní a vázané na dobu, hraju všechny. A vlastně i Doznání si lidé často přejí, takže čas od času si i tuhle písničku osvěžím. Ale to víte, u toho Blues musím nejdřív vysvětlit, co to bylo esenbák...



HK: Na Trafikantce jsou tři bonusy. Podle čeho jste je vybíral?     
JD: Vybrala je producentka Naďa Dvorská, já jsem souhlasil. Víc v tom nehledejte.

HK: Na 18. února chystáte do Malostranské Besedy narozeninový koncert. Jaký bude jeho průběh? Budete hrát s hosty nebo každý samostatně?    
JD: S mnohými hosty si zahraji - s Honzou Burianem, Karlem Holasem a Vaškem Veselým, s Járou Novákem, s kapelou Úterý. Jiní zase zahrají spíš pro mě - Petr Skoumal, Adam Rut, moje dcera Viktorie s akrodeonistou Frantou Tomáškem. A hlavně si celý večer budu sám moderovat, už teď mám z toho trému.

HK: Zmínil jste kapelu Úterý, s níž jste nahrál zatím poslední album Prší nám do Campari. Jaký je její osud?     
JD: Úterý pořád latentně existuje, opět se v plné parádě sejdeme právě v Malostranské Besedě. Vystupování s kapelou je lákavé, má však dva háčky. První představuje čas na zkoušky a na celkovou organizaci. S větším počtem lidí je prostě víc práce, zatímco když jsem sám, zacházím si se svým časem volně.

HK: Jaký je druhý důvod?    
JD: Velice prozaický, peníze. Asi bych musel ty svoje hudebníky taky nějak uživit, což není vždycky jednoduché. Moji nekomerční a na menšinové žánry orientovaní pořadatelé mají tak akorát na to, aby zaplatili mě. Granty a dotace nejsou.  
HK: Kdybyste si mohl vybrat, s kým byste si chtěl zahrát?   
JD: Já nemám žádné sny o muzikantech, s nimiž bych chtěl hrát, protože se nepovažuji za hudebníka v první řadě. Moc dobře se mi hrálo s Václavem Veselým. S ním a s Karlem Holasem z Čechomoru jsme mimochodem koncem 80. let vlastně byli taková malá kapela, hráli jsme na Lipnici, na Valašském špalíčku i jinde. Skvěle se mi hraje se všemi muzikanty z mých posledních dvou desek.



HK: Považuji vás především za básníka …    
JD: Já sám sebe také.

HK: Kdy a proč vás tedy napadlo básně zhudebňovat?    
JD: Melodie si k básním přidávám odjakživa. Co jsem v nějakých šestnácti, sedmnácti letech začal psát, broukal jsem si často svoje texty na vědomě či nevědomě kradené melodie, a už mi to zůstalo. Jistěže to neplatí o všem, co napíšu. Například sonety nebo básně psané volným veršem nezhudebňuji, ale vázané a vypointované texty ano.

HK: Jde vám to lépe a rychleji než v začátcích?     
JD: Celkově mi všechno jde hůře a pomaleji než v začátcích, ale myslím, že jsem to čekal, a tak nejsem zaskočen.

HK: Neobáváte se opakování?    
JD: A to víte, že opakování se obávám, a to jak v textech, tak i v melodiích. Někdy sám sebe šeredně přistihnu a masochisticky pak na pódiu zahraji dva různé texty z různých období opatřené takřka totožným nápěvem a říkám lidem: Tak se podívejte, jak jsem se vykradl.

HK: Vaše básně jsou přesně vypointované. Naskakují pointy samy?    
JD: S pointami je to různé. Někdy od začátku vím, jak to bude, pak zbývá jenom téma náležitě zpracovat. Jindy se nechám unést slovem a ono mě samo k pointě dovede. A pak jsou i takové, které si musely na tečku počkat několik let. Těm by se mohlo říkat vysezené.

HK: Řeknete si občas, tak tenhle verš se mi hodně povedl?    
JD: Bez radosti z povedených veršů by to ani nešlo. Po letech si člověk třeba řekne, že to byla pěkná pitomost, ale pro tu chvíli je radost z napsaného nutná a inspirující. Což ovšem neznamená, že by nešla ruku v ruce s nejistotou...



HK: Myslíte si o sobě, že jste vtipný?    
JD: Ano, myslím si, že jsem vtipný. Když tedy chci. Ale poslední dobou chci stále méně. Dřív jsem si myslel, že neprobíhá-li sálem smích nebo alespoň chápavé pochechtávání, není něco v pořádku. Ale dneska vím, že publikum může i hluboce chápavě mlčet, může se bát, může mu lézt mráz po zádech a může i podlehnout dojetí. Totéž platí o čtenáři.

HK: Jaký druh humoru preferujete?     
JD: Humor mám rád jasný a trochu naivní s tou chaplinovskou filozofickou hloubkou.

HK: Z vašich písní se pozvolna vytrácí politika. Proč?    
JD: Od té doby, co se smí psát o politice, to už pro mne není taková legrace. Občas sice člověka potěší napsat si takový „užitkový" kousek, ale už to prostě není ono.