Naprosto snová noc

Díky Brutal Assault a jednomu kamarádovi, který mě zazásobil Spotify playlistem, se post-black metal (a blackgaze) stal v současnosti jedním z mých nejvíce poslouchaných žánrů hudby. Už jen to byla skvělá predispozice pro to, aby mě zaujal koncert francouzské skupiny Alcest, který se odehrál 21. října v pražském Roxy. Zároveň to byl jediný koncert, kam jsem si mohl zapomenout vzít do práce oblečení na převlečení a nelitovat. Kromě rizika pozvracení jiným účastníkem…

A jako první nastoupila kombinace hiphopu, hardcoru a post-black metalu z Belgie – Doodseskader (sorry, výslovnost nedostanete). A řekněme, že mě velmi mile překvapili. Na to, jak dvojice hrající jen na bubny a basu dokáže znít naštvaně a harmonicky zároveň, jsem připraven nebyl. Škoda jen, jak krátké to bylo. Samozřejmě jedna věc (kterou způsobila velikost pódia) byla k vytknutí. Tím, že jsem měl bubny u hlavy, tak se zvuk basy a vokálů stíral a chvílemi zanikal.

Tento problém měla i skupina, kvůli které jsem jako první chtěl na koncert, Svalbard. Tato skupina mě velmi zaujala na Brutal Assault (a na rozdíl od některých ne kvůli vzhledu zpěvačky Sereny Cherry, ale čistě kvůli hudbě), takže jít sem byla samozřejmost. Na Sereně se už pravděpodobně projevila únava z tour nebo nemoc, jelikož její hlas by screamingu zněl dost zastřeně (o dost hůře než na Brutalu). Taky co mrzelo bylo to, že Serena nevyužívala tolik čisté vokály jako využívá na studiových verzích písní – má je skutečně nádherné. Stejně jako v případě Doodseskader docházelo vlivem přílišné blízkosti nástrojů k mým uším k různým hudebním nuancím od ideálního stavu.

A nakonec Francouzští Alcest. A zde bych měl jednu poznámku mimo – když to jde, tak u hudby zavřu oči a soustředím se jen na hudbu tak, aby mi hlavou procházely emoce a myšlenky, takže občasně vypadám, jako kdybych spal. No a Alcest vytvořili naprosto dokonalé podmínky pro tyto představy, když dokázali vytvořit nádhernou scenérii imitující noční mlhu se svítícím měsícem (a kouř, který pouštěli, dokonce ovoněli různými vůněmi podle písně). A musím říct, že něco tak nádherně melodického, co ve mně vnitřně probouzelo tak intenzivní a osobní emoce jsem dlouho neslyšel. Extrémně příjemná hudba, do toho neskutečně příjemný a melodický hlas hlavního zpěváka a kytaristy Neige vytvořila skvělou, snovou atmosféru, ve které mě několikrát napadla myšlenka (kromě dalších osobních), jaké by to bylo, kdyby si všichni přinesli nafukovací matrace, lehnuli si a na tuhle hudbu akorát hloubali ve svých myšlenkách. Naprosto to k tomu vybízí (stejně jako k tomu, aby se takováto show konala od 2 ráno a ne od 6 odpoledne) a mohlo by to být velice zajímavé zpestření.

Nebudu lhát – asi žádný koncert se mi takhle emotivně nevryl pod kůži. Tím nemyslím to, že bych z něj emoce neměl (vizte např. Sleep Token), ale z žádného jsem neměl tak komplexní a hluboké emoce, ve kterých se mísil smutek, fantazie a prožitky mého života. Prostě nádhera.

Fotografie od Klaudie „Agience" Ligačové