Jako Den a Noc

Takhle by šel z hudebního pohledu kraťoučce shrnout koncert Smash Into Pieces a Cyan Kicks, který se odehrál 9. listopadu v Storm Clubu. Tentokrát se nejedná o žádné problémy, kvalitu výkonu ani nic podobného, ale jde čistě o pojetí hudby, které obě skupiny preferují a tvoří.

Jako první začneme se Cyan Kicks. Na soft rocku, alternativním rocku, nebo poprocku v zásadě nebývá nic špatného a nikomu se nedivím, že ho rád poslouchá – been there, done that. Ale osobně mi v současnosti dělá problém, když se to všechno zkombinuje a do určité míry překombinuje. V tu chvíli mi to začne vadit. Na obhajobu skupiny musím zmínit, že do velké míry je to způsobeno mým posunem v hudebních preferencích. Jsem si téměř jistý, že nějaké 3 roky do minulosti a líbilo by se mi to mnohem víc. To, že to bude menšinovým názorem potvrzuje i množství a velikost ovací po každé písní.

Co nelze skupině upřít je způsob, jakým vystoupení probíhalo. Zpěvačka Suzanne Alexandra se po celou dobu snažila komunikovat s diváky, dokonce pronesla několik frází v češtině, po celou dobu se usmívala a zářily z ní pozitivní emoce. To všichni fanoušci náležitě oceňovali. Přesto si nemůžu pomoct, ale mám pocit, že velká část fanouškovské základny, která měla věkový průměr tak 16 let, vznikla díky písni Hurricane (https://www.youtube.com/watch?v=sT6WODCMRic), se kterou se skupina účastnila Eurovize.

Po Cyan Kicks už přišli na řadu samotní Smash Into Pieces. A v tuhle chvíli se dostaneme k významu názvu. Rozdíl mezi Smash a Cyan byl znatelný především na tom, jak tvrdé písně majoritně obě skupiny zahrály. Stále se jednalo o rock, ale většina písní už by patřila do kolonky hard rocku. Pro mě osobně posun k lepšímu. Jestli i pro ostatní? Pravděpodobně ano, i když v plnícím se sále bylo těžké posoudit změnu míry nadšení, jelikož větší hluk nemusí vždy nutně znamenat větší průměrné nadšení. 

Co ale zůstalo na stejné úrovni byl přístup. Zpěvák Chris Sörbye i kytaristé Benjamin Jennebo s Perem Bergquistem létali po pódiu, jednou za čas mezi hodili fanouškům trsátko, tričko, nebo ručník a viditelně si užívali nadšené příznivce. A bubeník APOC? Ten si vyhrával na bubny na vyvýšeném místě za ostatními a doteď přemýšlím, jak se s hlavou neudeřil do stropu, trubek a dalších předmětů, které se vysoko nachází. Očividně to ale ani jemu, ani nikomu nevadilo. Takže mimo hraní na bubny si nechal přivézt na konci koncertu klávesy a spolu s Chrisem Sörbyeem zahráli coververzi písně Mad World. Po ní nastal už pouze přídavek s 2 písněmi – Boomerang a píseň, se kterou vystoupili na Eurovizi jménem Six Feet Under.

Stále ovšem přemýšlím, jak porovnat vystoupení Smash s tím, které předvedli v březnu, kdy dělali support pro Starset. Chápu, že jako support máte „výhodu" menšího publika a můžete si dovolit mít ještě víc interakcí a podobně. Z tohoto pohledu se obě vystoupení dají srovnat. Ovšem přišlo mi, že z pohledu energie a atmosféry na koncertu to bylo o něco horší. A je otázkou, co je hlavním důvodem. Jiné místo pořádání? Jiné složení publika? Předchozí tour? Nebo koherentnější styly vystupujících skupin? Stanovení příčiny asi nechám na každém. Ani tohle ovšem nic nemění na tom, že vystoupení bylo povedené.

 Michal Kocour