Hradecký slunovrat pohledem Milana Bátora: Den druhý

Hudební publicista Milan Bátor zavítal na festival Hradecký slunovrat. Glosy uznávaného hudebníka, kritika a pedagoga přinášíme z každého dne této pozoruhodné kulturní události.

Kouzlo jistot, pochybnost novinek.

Tak by se dal ve stručnosti charakterizovat dojem z druhého dne festivalu, který naštěstí proběhl za vlídných meteorologických podmínek. To si tak chodíte po festivalu a potkáváte různé známé a přátele. Někteří mají poměrně jasnou představu o tom, jak by měla ta pravá hudba vypadat a znít. Přitom je jim vlastně úplně jedno, že podněcuje a strhává pozornost a fantazii jiných lidí. Vždy si vzpomenu na Beethovena, který jednou na adresu tvrdé kritiky odpověděl: „Co se týče těch volů, jen je nechte mluvit, svým žvaněním nikomu nepomůžou k nesmrtelnosti, stejně jako ji nikomu nevezmou". Kritika má smysl tam, kde může něčemu pomoci. Je cenná, když podněcuje fantazii, uvádí souvislosti a otevírá svět v jeho vrstevnatosti.

Začněme stručnou reflexí hudby, která zazněla na Welcome scéně. Bylo by naivní se domnívat, že se všem bude líbit všechno. Ačkoli jsem se celé odpoledne nevzdával své obvyklé vstřícnosti, z této open scény mne jednoznačně oslovila a zasáhla pouze songwritterka Moonshye, která byla absolutní ozdobou sobotního dne. Její křehký, z hlubin pramenící projev byl uhrančivou hudební krásou, stylově i pěvecky o několik pater výš než zbytek vybrané produkce, která mne upoutala spíš nástrojovým obsazením a jednotlivými prvky, než komplexně zvládnutou prezentací a hudební kreativitou. Není každý den posvícení, jen to s ohledem na počet přihlášených kapel (údajně se vybíralo z cca 300 kandidátů) trochu překvapí…

Na nádvoří Červeného zámku se děly zajímavější věci. Asi největším překvapením byl hned úvodní programový bod – polská běsnící úderka Cisnienie. Čtyři mladíci byli schopni vyprodukovat na pódiu takové množství energie, že by se za to nemuseli hanbit ani legendární Swans. Množstvím kakofonií a místy až masakrováním zvuku připomínali místy i další avantgardní kultovku The Residents. Však se mi také šílený klávesista kapely k těmto idolům po koncertě dobrovolně a navíc s notnou dávkou hrdosti přiznal. Jisté je, že Ciesnienie mají našlápnuto stát se jednou z nejoriginálnějších polských kapel současnosti.

Za nejsilnější hudební bod druhého dne osobně považuji vystoupení kapely Lanugo, a to hned z několika důvodů: Kapela mne zaujala suverénně nejlepší souhrou a precizností, zpěvačka Markéta Foukalová má obrovské charisma a její famózní hlas mě totálně zboural. Uhrančivá hudba ve správných chvílích dokázala zazlobit práskavými riffy a nechyběly ani jazzrockové výpravy skvělého pianisty Martina Brunnera. Po všech stránkách vymazlený koncert!

Komunikačně euforický set

United Flavour Soundsystem oslovil velmi široké spektrum publika: Tolik dětských fanoušků jsem letos na festivalu u žádné z kapel nezahlédl. Španělská frontmanka si publikum doslova omotala kolem prstu a vyhecovala ho k frenetické reakci. Ale názory se vždy různí, po jejich koncertu mne oslovil jeden známý stylem „co na tu hrůzu říkáš?" Co na to říkám? Snad jen, že můj devítiletý syn na United Flavour Soundsystem tančil v první řadě naprosto zhypnotizovaný a nechtěl z jejich komunikačně euforického setu odejít. A to prosím pěkně tuto formaci slyšel a viděl úplně poprvé v životě. Jasně, mohl dělat úplně jiné věci, jako třeba pařit hry na kompu, nebo zírat do mobilu, ale rozmlouvat mu to nebudu. Mně taky táta nerozmlouval, když jsem domů přinesl ve čtrnácti první originálky s Iron Maiden.

Na začátku jsme zmínili pochybnost novinek. Je logické, že kapely jako Cesnienie, United Flavour apod. nemusí vyhovovat vkusu většinového posluchače. To je naprosto normální a nesouhlasná reakce má také svou hodnotu. Kdo pochybuje, přemýšlí. Proto raději cením novou nejistotu, která provokuje k přemýšlení, než zboží s dávno prošlou lhůtou trvanlivosti. Pak existují ovšem jistoty, které jsou i po letech v podstatě eklektické produkce svěží a kouzelné. Nějakou záhadou nestárnou, protože výpověď, o níž zpívají, je trvale platná a nadčasová.

Mezi takové fenomény patří Mňága a Žďorp, jejíž skvělé vystoupení bylo nejlepší tečkou, kterou mohl festival v sobotu učinit. Je úplně jedno, že kapela své největší hity sází jako variace na jedno a totéž hudební téma. Po textové stránce jde o slogany, které patří k zlatému fondu české hudby. Víte snad o nějaké současné kapele, jejíž písničky si rozjásaný dav zpívá od první do poslední chvíle? Petr Fiala navíc předvedl luxusně, jak má vypadat pravověrný rockový drsňák se vším všudy. Radost až na kost a bezmezné nadšení…

To už se na věži zjevila půlnoc, nad ní na obloze mlčel veliký sivý měsíc a další dvě kapely, které měly následovat, už jsem oželel. Dokonalou tečku, kterou učinila Mňága a Žďorp, zkrátka bylo zbytečné obtěžovat dalšími odstavci. Věřím však, že Opteamist project a Nuck Chorris Gang nehráli jen tak větru a prázdnému měsíci navzdory.

A která scéna se v sobotu povedla úplně nejvíc? Za mne osobně to bylo diskusní fórum Salon Mechtilde. Opravdu lahůdkový program v sobotu nabídl opavskou procházku s Jiřím Peňásem, osvěžující a humorné povídání hudebního redaktora a publicisty Milana Tesaře s jubilujícím spoluzakladatelem vydavatelství Indies Milanem Pálešem, besedu s Karin Lednickou, autorkou největšího bestselleru, který, světe div se (!), není úlitbou komerci ani konzumu, vtipnou dvojici Pastoral Brothers a na závěr odlehčené vzpomínání Petra Fialy na své začátky i osobnosti, které během své hudební dráhy potkal. Příběhy, které nevymyslíš, ale musíš prožít. Ale o tom zase až někdy jindy.

Autor textu: Milan Bátor, foto: Zdeněk Kamrla